Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak totalitní byl komunismus

Jak totalitní byl komunismus

V souvislosti s vytvořením Ústavu pro studium totalitních režimů se rozpoutala diskuse, do jaké míry byl komunistický systém totalitní. Většina poslanců z řad sociální demokracie podepsala stížnost k Ústavnímu soudu, kterou zformuloval Zdeněk Jičínský a v níž se navrhuje zrušení ústavu.

Kromě jiných důvodů se argumentuje tím, že období mezi lety 1948 a 1989 nebylo kompaktní, a že nejméně od poloviny 50. let, kdy začala postupná liberalizace, je problematické mluvit o totalitní moci. Období pražského jara je pak zcela nesprávné označovat jako totalitní.

Jičínského argumentace okamžitě narazila na těžkou kritiku. Komentáře Bohumila Doležala, Zbyňka Petráčka, Ondřeje Neffa a Vladimíra Bystrova v Lidových novinách nás poučily, že totalitní bylo celé období komunistické éry. Totalitní režimy se prý poznají podle toho, že v nich neexistuje politická pluralita, neexistuje soukromé vlastnictví, a zároveň existuje závazná ideologie náboženské povahy (Doležal). Bystrov dodává, že v totalitním systému stát kontroluje veškerý duchovní, společenský, ekonomický a osobní život občanů. Definice nabídnuté výše zmíněnými autory ovšem popisují jakýsi „ideální“ stav a neodpovídají na otázku, co zbývá z totalitarismu, když některé jeho tzv. totalitní rysy existují už jen na papíře. Může totiž existovat i jiný pluralismus než jen soutěž politických stran. Například pluralismus občanský v podobě občanské společnosti.

Václav Havel často upozorňoval, že totalitní systémy jako první zlikvidují občanskou společnost. Což se také v 50. letech stalo. Jenže během 60. let se začala obnovovat v podobě nejrůznějších na režimu stále nezávislejších kulturních a dalších uskupení. V roce 1968 pak už existovala celá plejáda takových organizací, včetně nezávislých studentských skupin i skupin s politickým zaměřením, jako byl Klub angažovaných nestraníků či K-231.

Garantovaná vůdčí role strany i její oficiální ideologie byly stále více jen slupkou, pod níž velké množství lidí vedlo vlastní, dosti pluralitní život v rámci občanské společnosti, s níž si strana nejen nevěděla rady. Navíc vnitřně pluralitní se stávala i komunistická strana. Skutečně chce pan Bystrov s vážnou tváří tvrdit, že stát v té době kontroloval veškerý duchovní, společenský, ekonomický a osobní život občanů?

Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger před časem řekl, že Čína už není totalitním komunistickým státem, ale vládou jedné strany. Naznačil tím něco velmi podstatného: ač v Číně ještě existují všechny oficiální rysy totalitní moci, je oficiální komunistická moc už jen skořápkou, pod níž kvasí pluralismus v podobě občanské společnosti a tržních entit nezávislých na centrální moci. Taková moc ještě může, stejně jako každý jiný autoritářský systém, poslat leckoho do vězení nebo i na smrt, jisté ale je, že už dávno nekontroluje „veškerý život občanů“.

I Havel si byl dobře vědom toho, že ani komunistický režim v Československu se po roce 1968 už nemohl plně vrátit k totalitarismu, a v Moci bezmocných proto charakterizuje husákovský režim jako post-totalitarismus. Je to systém, v němž už neexistuje konflikt mezi dvěma na sobě nezávislými komunitami – moci a ovládaných – ale linie konfliktu vede de facto každým člověkem, neboť téměř každý je svým způsobem jeho obětí i oporou. I toto je důležité rozlišení, protože nový ústav bude hledat zejména „opory“ režimu.

Na závěr jedna poznámka k Doležalově definici totalitarismu. Kdyby byla pravdivá, pak by byl totalitním režimem stalinský komunismus, ale nikoli nacismus. Nacisti totiž nikdy úplně nezrušili soukromé vlastnictví. Co s tím?

Nebylo by lepší zacházet s „velkými“ pojmy trochu barevněji než jen černobíle?

Právo, 9.1.2008