Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak zfinlandizovat prezidenta

Jak zfinlandizovat prezidenta

Česká republika je parlamentní demokracií, což znamená, že základní osu politického systému má tvořit vztah mezi vládou a parlamentem. Prezident je sice stejně jako vláda představitelem moci výkonné, ale vztahy mezi ním, vládou a parlamentem nemají být jakýmsi mocenským trojúhelníkem.

Prezident je ústavně neodpovědný. Ústava ho explicitně podřizuje v čl. 63 vládě v řadě oblastí tak, že výkon jeho pravomocí vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Patří sem přitom i často diskutované zastupování státu navenek nebo sjednávání mezinárodních smluv—tedy prezidentovo působení v zahraniční politice.

V praxi samozřejmě vláda nemůže dopředu schvalovat každý prezidentův krok nebo vyjádření, zároveň se ale nemůže vyvázat z odpovědnosti za prezidentovy činy. Nic na tom přitom nezměnila ani přímá volba.  Ústava nic neříká o tom, že by během výkonu své funkce mohl přímo zvolený prezident pronášet výroky a dělat věci, které jsou v rozporu s linií vlády jenom proto, že se prý odpovídá i svým voličům.

Mnohé z toho, jak funguje prezident v ústavním systému, je ponecháno nepsaným ústavním zvykům a „duchu“ Ústavy . Co ale dělat, když lid zvolí prezidenta, který prohlásí zvyky za idiotské a z čl. 63 si dělá trhací kalendář?

Možná by se zde docela dobře hodil mechanismus obsažený v pojmu „finlandizace“, kterou shodou okolností  prezident Miloš Zeman během návštěvy Kazachstánu „velkoryse“--a zase jednou bez předešlé konzultace s českou vládou--nabídl Ukrajině, když prohlásil, že by se měla „dobrovolně finlandizovat“.

Jak známo, tento termín popisuje situaci, kdy svoji zahraniční a bezpečnostní politiku podřídí nějaký stát nárokům sousední mocnosti.„Dobrovolná finlandizace“ je přitom svého druhu oxymóron, protože na hrozbami vynuceném podřízení zahraniční politiky sousední mocnosti, kupříkladu v podobě vyhlášení neutrality, dobrovolného nic není.

České domácí politice by se ale tento postup docela hodil. Ta se totiž bude dál stravovat neplodnými konflikty mezi prezidentem a zbytkem ústavního systému, pokud prezident nebude  vládou a parlamentem donucen, aby respektoval ústavní i ústavně-zvykové meze svého úřadu.

K tomu, aby náš prezident přijal roli politického neutrála, podřízeného zejména v zahraniční politice vládě, by přitom  možná stačilo jen rozhodnější vystupování vlády a parlamentních stran.  Silný premiér Jiří Paroubek kdysi kupříkladu pohrozil, že nedisciplinovanému prezidentovi Václavu Klausovi oseká financování jeho úřadu, včetně zahraničních cest. Klausovi se muselo opravdu ulevit, když pak Paroubek, i s pomocí Kubiceho zprávy, nevyhrál volby.

Méně dobrovolná „finlandizace prezidenta“ by spočívala v mnohem razantnějším sešněrování jeho ústavní role, než předpokládá již projednávaný návrh z dílny Jiřího Dienstbiera. Parlament by také mohl výrazně usnadnit způsob, jakým lze prezidenta odvolat z funkce, což je v současnosti v podstatě nemožné.

V téměř žádné jiné evropské zemi s parlamentním systémem nejsme svědky toho, že by si jejich prezidenti dělali na mezinárodní scéně, co chtějí, ať už jsou voleni přímo nebo nepřímo. Vlastně ani většinou neznáme jejich jména, protože tyto země řídí premiéři.

Pokud české politické strany zase jednou usoudí, že umravnit prezidenta u nás nejde, kupříkladu proto, že  ústava je za každých okolností posvátná kráva, jsou za jednání z řetězu utrženého prezidenta plně odpovědné právě ony. Ani v naší ústavě totiž není nic, co by mohlo popřít tvrzení, že i přímo volený prezident je v parlamentní demokracii jen tak silný, jak slabé jsou politické strany a vláda.

Právo, 29.11.2014