Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jak zkrotit prezidenta

Jak zkrotit prezidenta

Na prezidenta Miloše Zemana se valí kritika ze všech stran. Pořádají se proti němu demonstrace, různí straničtí politici se distancují od jeho prohlášení, premiér Bohuslav Sobotka si dokonce chce s prezidentem promluvit na téma jeho kontroverzních výroků a koordinace zahraniční politiky.

 Zeman si z tohoto rostoucího tlaku nic nedělá. Má za to, že vedle pravomocí, které mu svěřuje ústava, má ještě také mandát od voličů, kteří mu dali hlas v přímé volbě. Mluví prý i za ně. Protesty části veřejnosti odbývá coby pokračování volebního klání, s nímž se prý poražený tábor nesmířil.

 Ač by se dalo s pomocí dat, která se objevila v posledních průzkumech veřejného mínění, dokázat, že proti způsobu, jakým Zeman vykonává svoji funkci, nyní protestuje i část jeho voličů z přímé volby, prezidentem to nejspíš nepohne. 

Je v politice dostatečně zběhlý na to, aby si dokázal spočítat, že v České republice má prezidentký úřad tak vysokou prestiž, že pokud prezident přestane na čas dělat přešlapy, důvěra veřejnosti se obnoví.

 Ví také, že pokud by znovu šel do prezidetnského klání v roce 2018, stačí mu nejspíš chytit se nějakého kontrovezního tématu, které u  nás hýbe masami—klidně opět třeba odsunu sudetských Němců. Při své schopnosti demagogicky ohýbat fakta bude mít opět navrch a tím i dobrou šanci na znovuzvolení.

 Co se ale tedy pro zkrocení prezidenta utrženého ze řetězu dá dělat? Odpověď zní, že prezident je u nás i navzdory zavedení přímé volby jenom tak silný, jak mu to dovolí politické strany.

 Nedává přitom valného smyslu, když se bude premiér pokoušet prezidenta uctivě umravňovat, nebo když dokonce i k Zemanovi dosud loajální Andrej Babiš bude prohlašovat, že prezident by měl v zahraniční politice respektovat jednotnou zahraniční linii, kterou u nás primárně definuje vláda.

 Zeman je z rodu politiků, kteří rozumí především síle. To se poměrně jasně ukázalo kupříkladu na začátku roku, kdy se nakonec musel podřídit jednotnému tlaku nově vytvořené vládní koalice a jmenovat přes svoji zjevnou nechuť k takovému kroku Bohuslava Sobotku premiérem.

 Ani nyní tomu není jinak. Pokud politické strany pohrozí, že ve světle Zemanova chování omezí prezidentské pramomoci ještě více, než jak to předpokldádá návrh na ústavní změny z dílny Jiřího Dienstbiera, prezident takový vzkaz jistě pochopí. Zvlášť nepříjemná by pro Zemana byla kupříkladu dohoda politických stran, že dále zjednoduší proceduru pro prezidentovo odvolání z funkce, která je nyní tak složitá, že prezidenta v podstatě odovolat nelze.

 Možné by byly i takové ústavní úpravy, které by jednou provždy jasně stanovily, co je v zahraniční politice prezidentovo a co je vlády, přičemž by za překračování takto vymezených mantinelů hrozila prezidentovi automaticky ústavní žaloba nebo jiná sankce.

 Pokud se politické strany na rezolutnější postoj k Zemanoni nevzmůžou, je třeba je považovat za spoluviníky prezidentova skandálního jednání. Česká republika je parlamentní demokracie, a parlament se tak nemůže vzdát odpovědnosti jednat, když lid v přímé volbě zvolí do funkce hlavy státu politika, který začne svým jednáním ohrožovat zájmy země.

 

 Čro Plus, 26.11.2014