Jaká bude Evropa na konci roku?

Před sto lety začala v únoru v Rusku první fáze revoluce vedoucí v březnu k odstoupení cara Mikuláše II. V její druhé fázi se bolševici v říjnu zmocnili moci, což zásadním způsobem změnilo běh dějin nejen v Rusku, ale na celém světě.

Je svým způsobem symbolické, že se toto výročí překrývá s turbulentními politickými událostmi v současné západní civilizaci, které mohou mít podobné „revoluční“ důsledky. V USA se k moci dostal prezident s nacionalistickým programem, jehož reálné dopady na USA i zbytek světa se dají jen těžko předvídat.

V Evropské unii se další vývoj bude odvíjet zejména od výsledků voleb v Nizozemsku, Francii a Německu, jakož i od způsobu, jakým se začne uskutečňovat brexit. Dramatické dopady na další dění v EU může mít i finanční situace některých členů jižního křídla eurozóny, (ne)plnění dohody Turecka s EU o uprchlících, a vývoj na Ukrajině.

Pokud jde o volby ve třech klíčových zemích EU, nezdá se, že by se i v Evropě k moci mohli dostat nacionalisté. Nejblíž k tomu má v podobě možného vítězství Geerta Wilderse Nizozemsko, ale je otázkou, zda by našel koaliční partnery k vytvoření vlády.

Vítězství kandidátky nacionalistické a protievropské  Národní fronty Marine le Penové  v prezidentských volbách ve Francii stojí v cestě dvoukolový většinový systém, který dává větší šance na vítězství umírněnějšímu kandidátovi.

Ani v Německu se případné volební překvapení, zdá se, nebude týkat nacionalistické Alternativy pro Německo, ale spíše možné porážky křesťanské demokraty a současné kancléřky Angely Merkelové z rukou ještě více proevropského sociálního demokrata Martina Schulze.

Zásadní otázkou, která může určit další podobu Evropy, tak je, zda by v případě vítězství Schulze v Německu a neméně proevropského Emmanuela Macrona ve Francii vznikl silný impulz k reformám EU, vedoucím k větší integraci tvrdého jádra a zároveň tedy možná i větší dvoukolejnosti EU. A také impulz k oživení evropské sociálně demokratické levice.

Je ovšem možný i scénář, v němž zmíněné volby dopadnou tak nějak půl na půl, a žádný nový impulz se tudíž nevynoří. Ve spojení s výše zmíněnými možnými krizovými jevy i s euroskeptickými postoji nového amerického prezidenta v takovém případě nelze vyloučit, že se současné zahnívání EU změní v dezintegraci.

Právo, 15.2.2017