Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jaké jsou skutečné vztahy s Polskem

Jaké jsou skutečné vztahy s Polskem

Dva nedávné výroky - jeden z úst současného politika a jeden z úst politika bývalého - zaostřily pozornost české veřejnosti na vztahy s Polskem. Začněme politikem bývalým. 

Ex - prezident Václav Havel odpověděl při nedávné tiskové konferenci v Krakově, která se konala u příležitosti polského vydání jeho knihy "Prosím stručně", na otázku o politické situaci v Polsku, že by se podle něj měly v Polsku co nejdříve uskutečnit svobodné předčasné volby, na které by dohlíželi mezinárodní pozorovatelé. Vzápětí se spustila jak v Polsku, tak v České republice, lavina interpretací ve stylu, co tím chtěl autor říci a komu to, co řekl, slouží.

Někteří vykladači Havlových slov došli na základě jeho dvou vět k neuvěřitelným závěrům. Havel prý například chtěl svým zpochybněním regulérnosti případných předčasných voleb v Polsku pomoci svému příteli, bývalému prezidentovi a exkomunistovi Kwasnievskému. Je prý také možné, že si podprahově vyřizoval účty se současným českým prezidentem Václavem Klausem a vládou Mirka Topolánka, protože současná vládní garnitura udržuje se současným Polskem nadstandardní vztahy.

Pokud se toto vše podařilo Havlovi skutečně v jeho kratičké odpovědi opravdu vyjádřit, museli by i jeho oponenti uznat, že je politický génius. Jenže skutečnost je prostší: Havel chtěl prostě říci to, co je zřejmé i naprosté většině Poláků: v současném Polsku panuje napětí a politický chaos, který by měly vyřešit předčasné volby. Pokud jde o mezinárodní pozorovatele, ty si pravidelně zvou i zavedenější demokracie, než je tzv. čtvrtá republika bratrů Kaczynských, která v lecčems začíná připomínat mečiarovské Slovensko z devadesátých let. V situaci, kdy mezi opozicí a vládou panuje vysoká míra napětí a vzájemné podezřívavosti, by přítomnost pozorovatelů byla zcela na místě.

Takže zbývá odpovědět na otázku, zda měl Havel právo říci, co řekl. Z úst analytiků i některých politiků jsme si vyslechli povinné fáze o tom, že to bylo nediplomatické. Zaznělo i cosi o vměšování do vnitřních záležitostí Polska. Jenže Havel je soukromá osoba, a jako soukromé osoby se ho na jeho názor na zmíněné tiskové konferenci i ptali. Navíc je to Václav Havel. Kdyby se řídil ve zveřejňování svých názorů logikou, kterou mu nyní vnucují jeho kritici, je jisté, že by se byl nikdy nestal symbolem odboje proti komunismu.

Možná je na místě dodat, že je trapné, když nyní Havlovi otloukají o hlavu jeho ex - prezidentský statut a s ním spojenou údajnou potřebu diplomatičnosti i politici a komentátoři, kteří ani nehlesli, když český parlament nebyl schopen bývalému prezidentovi po dlouhou dobu po jeho odchodu z funkce přiznat prezidentskou penzi a finance na kancelář.

Ale zpět k Polsku. Vyjádřil se k němu nedávno i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který na setkáni s českými velvyslanci prohlásil, že Česká republika má nadstandardní, vynikající vztahy se dvěma zeměmi: Německem a Polskem. Ponecháme-li stranou zajímavou otázku, jak se dá diplomaticky zařídit, abychom měli vynikající vztahy s dvěma zeměmi, jejichž vzájemné vztahy jsou na bodu mrazu, vtírá se jiná otázka, s jakým Polskem máme tak vynikající vztahy.

Odpověď zní, že s Polskem, v jehož vládě až donedávna zasedali extrémistické strany a jehož chování v Evropské unii budí všeobecné rozpaky. S Polskem, kde se vládní garnitura snaží zavádět jakousi státní morálku, v jejímž jménu bojuje s liberálními médii a dehonestuje některé menšiny. S Polskem, jehož představitelé dosti nevybíravě urážejí demokratické Německo.

Přimknutí se právě k této "čtvrté republice, coby nejvýznamnějšímu spojenci bohužel natropilo značné škody českému obrazu v Evropské unii. I když čeští politici nakonec na posledním summitu Unie zjistili, že nekompromisní pozice Polska je neudržitelná, v Unii si už mezitím vysloužili dosti negativní nálepku.

Problémy pro naše vztahy s Polskem ovšem nezačaly až s Kaczynskými. Už v době vstupu do Unie se ukázalo, že Polsko má jiné představy o své roli v Evropě, než podstatně menší Česká Republika, Slovensko a Maďarsko, s nimiž Polsko kdysi poměrně produktivně spolupracovalo v rámci Visegrádské skupiny. Země, jejíž počet obyvatel převyšuje součet obyvatel ostatních tří zemi, se rozhodla hrát roli středně - velké evropské mocnosti. Připočítáme-li k tomu jistou dávku tradičního polského mesianismu, měl Visegrád zaděláno na problémy.

Polsko se nijak nenamáhalo konzultovat s ostatními zeměmi Visegrádu své postoje k americké intervenci v Iráku, kterou silně podporovalo. A konzultace opakovaně vázly i v ostatních oblastech. Česká republika přišla takříkajíc vhod až v okamžiku, kdy Kaczynští potřebovali spojence ve svém tažení proti další evropské integraci.

Toto vše neznamená, že nemáme usilovat o to, abychom s Polskem měli dobré vztahy. Pokud jsme ale s Poláky skuteční přátelé, není vůbec od věci se přinejmenším distancovat od jevů, které mají s demokratickým chováním málo společného. Havel se o situaci v Polsku vyjádřil tak otevřeně, jak učinil, protože si možná naivně myslel, že jako dlouholetý přítel demokratů v Polsku má na upřímnost nárok.

Pokud se ale ukáže, že kritická masa polských politiků a polského veřejného mínění takovou otevřenost není schopna přijmout, možná je to s demokracii a demokraty v Polsku ještě horší, než jsme si mysleli.

 

ČRo 6, 6.9.2007