Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jaký je český antiamerikanismus?

Jaký je český antiamerikanismus?

Zvážíme-li, jak často používaným pojmem je v poslední době „antiamerikanismus“ v české debatě o vztazích Čechů ke Spojeným státům americkým, je zarážející, jak málo se zabýváme tím, co antiamerikanismus obnáší. V tomto kontextu je obzvláště důležité, zda mnohé z kritických postojů, které Češi vůči současné Americe zaujímají, vůbec pod pojem antiamerikanismus spadají.

 

Za ryzí antiamerikanismus lze totiž považovat především ty negativní postoje vůči USA, které jsou ve své podstatě iracionální. Formují jakousi novou globální ideologii, která bez vážnějšího zkoumání americké společnosti, kultury a politiky považuje za zdroj všech závažnějších globálních problémů dneška Spojené státy americké.

 

Kořeny těchto postojů jsou různé, ale povětšinou je spojuje zvláštní komplex méněcennosti: odpůrci USA do svých postojů často promítají svou vlastní slabost i nejrůznější frustrace. Odmítnu-li odpovědnost za vlastní selhání, je třeba najít viníka; nejmocnější země světa se k tomu skvěle hodí.

 

Zdá se, že ve srovnání se západní Evropou je tento druh iracionálního antiamerikanismu v české společnosti poměrně vzácný. Přispěla k tomu především historie. Češi, kteří strávili několik desetiletí v komunistickém režimu a kteří v roce 1918 získali nezávislost s americkým přispěním, neměli potřebu definovat svou identitu a postavení ve světě v konfrontaci s americkou politikou, kulturou a životním stylem.

 

Právě naopak: americká kultura a životní styl byly po dlouhou dobu jakousi romantickou alternativou k tomu, co museli Češi zakoušet v komunistické (a před tím nacistické) každodennosti. Například obrovská popularita „country music“, jež byla úzce spojena s trampskou subkulturou, je fenomén, který by si zasloužil bližší zkoumání. Jisté je, že dokonce i ty odnože americké pop-kultury, které byly na západ od nás terčem posměchu či lehkého opovržení, měly mezi Čechy mnoho obdivovatelů.

 

Je logické, že více než sedmnáct let po pádu komunistického režimu se v tomto ohledu leccos změnilo. To, že se zejména mladší generace částečně odvrací od hollywoodských produktů a dalších podob americké popkultury, není ovšem výrazem antiamerikanismu. Je to spíše snaha o hledání alternativ k náporu konzumně orientované tele-kultury, která útočí v globálním měřítku. Mezi mladší generací Čechů se nezdají být běžné názory, které se hojně objevují na západ od nás, že tento typ kultury je nám vnucován ekonomicky dominantní Amerikou, a že se tudíž jedná o jakousi novou formu imperialismu.

 

Bylo by ale chybou si zastírat, že odpor ke globalizovanému konzumu má nepochybně potenciál, aby do antiamerikanismu přerostl – i u nás. Všichni Češi, kteří jsou mladší než pětatřicet let, už dospěli ve světě „svobody“, v níž se podivným způsobem mísil vypjatý konzumerismus, poháněný reklamním průmyslem, a politická demokracie. Svoboda volit mezi různým zbožím a svoboda politická se v materialisticky orientované české společnosti staly do určité míry synonymy.

 

Generace „náctiletých“, která jde v patách první postkomunistické generaci, už není produkty globalizovaného konzumu tak oslněna. Ostřeji si uvědomuje, že „svoboda“ konzumu je vykoupena velkými ekonomickými nerovnostmi v globálním měřítku a ničením životního prostředí. Její revolta proti tomuto životnímu stylu může nakonec ovšem být i revoltou proti demokracii právě proto, že první polistopadová generace považovala konzumerismus a politickou demokracii za dvě rovnocenné a navzájem propojené podoby svobody. Amerika coby hlavní zdroj globální konzumní civilizace i vývozce demokracie se tak může stát přirozeným terčem odporu.

Pop-kultura, kapitál, životní styl

 

Zasadíme-li antiamerikanismus do širšího kontextu, je důležité, z které části světa pochází. Pro společnosti, které nepatří k západní civilizaci, je už od začátku dvacátého století důležitým zdrojem antiamerikanismu skutečnost, že USA jsou nejmocnější výspou západní civilizace. Tento druh antiamerikanismu, jenž je dnes silně přítomen například v muslimských zemích, je tedy spíše konfrontací s celou západní civilizací, jejímž je Amerika nejviditelnějším symbolem.

 

Antiamerikanismus v zemích příslušejících k euro- atlantické civilizaci je paradoxně téměř opakem antiamerikanismu „nezápadního“. Americe je vyčítáno nikoliv to, že je nejviditelnějším symbolem „nás“, ale že, ač jsme jedna civilizační rodina, „není jako my“ a nechová se podle našich dobře míněných rad. Tento druh západního antimerikanismu má přitom dávné historické kořeny.

 

Už v době Francouzské revoluce byla Amerika některými konzervativními Evropany viděna jako nebezpečný zdroj idejí, které stály u zrodu francouzského liberalismu. Volnomyšlenkáři zase Americe naopak vyčítali její religiozitu a „naivní“ víru v boj dobra se zlem. Některým evropským myslitelům se pro změnu už v devatenáctém století nelíbila americká kultura, která prý byla jakousi zdegenerovanou či zploštělou verzí původně „vysoké“ evropské kultury, přičemž rostoucí ekonomická váha USA umožňovala Američanům re-exportovat tuto „kulturu“ zpět do Evropy.

 

Nietzsche tvrdil, že v USA je vše podřízeno technologické efektivnosti a spěchu do takové míry, že Amerika může do Evropy šířit jen duchovní prázdno. Heidegger charakterizoval americkou posedlost technickým a vědeckým rozvojem, jakož i novými formami organizace práce jako jistou formu totality, srovnatelnou s mentalitou Sovětského svazu.

 

Svou roli v růstu antiamerikanismu sehrálo i wilsoniánství, které bylo předchůdcem některých neokonzervativních teorií dneška. Nejen v nezápadních částech světa, ale i v Evropě existoval vždy silný odpor vůči americké „posedlosti“ demokracií a svobodou, která se projevovala úsilím šířit demokracii a lidská práva do zbytku světa. Jistá část evropského politického a intelektuálního establishmentu byla vždy skeptická k americké víře v univerzalismus tohoto konceptu.

 

Různé vlny antiamerikanismu měly ovšem většinou zcela konkrétní zdroje v podobě americké zahraniční politiky v různých obdobích. A právě v těchto případech je nutné rozlišovat antiamerikanismus coby iracionální ideologii od často oprávněné kritiky americké politiky.

 

Svého vrcholu v novodobé historii dosáhly protiamerické postoje zejména během války ve Vietnamu, která jako by dávala za pravdu těm, kdo USA kritizovali coby nejnovější zdroj imperialismu poté, co se rozložily koloniální říše Velké Británie a Francie. Americký vývoz demokracie byl pro ony kritiky jen součástí tohoto imperiálního záměru. Tento druh kritiky pravidelně ožíval, kdykoliv USA vojensky intervenovaly v jiných částech světa. Zaměřoval se na skutečný i údajný cynismus americké zahraniční politiky, která po druhé světové válce často podporovala pravicové diktátorské režimy ve snaze bránit šíření komunismu. V tomto kontextu bylo terčem i údajné americké pokrytectví: o demokracii a lidských právech tu kázala země, která měla ještě v polovině dvacátého století vážné problémy s postavením menšin, zejména Američanů afrického původu. Navíc země, která se neváhala paktovat v boji proti komunismu s nejodpudivějšími diktátory.

 

Antiamerikanismus založený na kritice amerického imperialismu zplodil i nové definice imperialismu, protože USA si nepočínaly jako klasická imperiální velmoc, jež by se snažila fyzicky začlenit do své říše dobytá území. V této souvislosti se vynořila řada teorií navazujících zejména na neomarxisty, jako byl Gramschi, podle nichž americký imperialismus spočívá v hegemonii uskutečňované s pomocí takzvané měkké síly. Vývoz americké pop-kultury, kapitálu, životního stylu, technologií i vědeckých poznatků se údajně stal nástrojem, s jehož pomocí mohla Amerika ovládat zbytek světa, aniž by musela vyslat jediného vojáka.

 

Přesvědčení, že vývoz kultury a tržního hospodářství založeného na konzumerismu může být mocnější zbraní než fyzická agrese, je v pozadí i dnes vůbec nejvlivnějšího proudu antiamerikanismu ve světě. Ten tvrdí, že globalizace, která si podmaňuje svět, není vlastně ničím jiným než amerikanizací světa. Jelikož téměř všechny hlavní trendy a vymoženosti, které hýbou současným světem, vznikly v USA, je údajně jasné, že opřeny o sílu americké ekonomiky jsou v pozadí procesů, které ve svém souhrnu nazýváme globalizací.

Proti Bushovi není proti USA

 

V české společnosti má ovšem kritika USA spíše politické kořeny. U starší generace je doprovázena určitým vystřízlivěním, protože vybledly romantické představy, které Češi o USA měli v době studené války. Když se USA po pádu komunismu staly jedinou světovou supervelmocí, začaly být postupně i u nás poměřovány jinými kritérii. Pro mnoho lidí, kteří Ameriku hájili jako zemi, která Evropu ve dvacátém století dvakrát zachránila a která přispěla k pádu „říše zla“, v níž jsme byli nuceni žít, jsou globální výkony Spojených států při organizování nového světového pořádku nebo při hašení nejrůznějších krizí často vcelku pochopitelným zklamáním.

 

Mladší generace naopak vyrostla v mezinárodním prostředí, v němž má jedna demokratická země obrovskou vojenskou a technologickou převahu nad zbytkem světa, a přesto svět zabředává do nových a nových krizí. Právě proto, že je postavení USA tak dominantní, nemělo by být překvapením, že si mnoho mladých lidí instinktivně spojuje negativní stránky civilizace, v níž vyrostli, se selháními americké politiky. Jinými slovy: mladší generace klade na USA poněkud jiné nároky než generace starší, které Američanům leccos odpouštějí už kvůli tomu, co USA podle jejich mínění vykonaly pro Evropu a destrukci komunismu ve dvacátém století.

 

Je dosti nešťastné, že snahy mnohých mladších lidí, kteří už nepoznali komunismus a bipolární svět, hledat nějaký nový model světového pořádku, v němž by USA hrály konstruktivnější roli, než hrají dnes, jsou často odmítány coby projevy antiamerikanismu. Lidé vyrostlí v demokratických poměrech od sebe zcela zákonitě mnohem ostřeji než generace starší odlišují povahu a činy jednotlivých vlád v USA. Generace vyrostlá v prostředí demokratické politiky, s lepším přístupem k informacím, je citlivější nejen k tomu, jaký tón z Washingtonu zaznívá, ale také ke konkrétním výsledkům americké politiky, jakož i k tomu, kdo ji dělá. Nemusí jít o žádný antiamerikanismus. Zrovna tak se může jednat o zdravý projev sebevědomí: jsme sice z malé země, ale máme právo mít vlastní názory na uspořádání světa, z čehož plyne i právo kritizovat spřátelenou velmoc, která má na uspořádání současného světa největší vliv.

 

Tento postoj je částečně přítomen i v odporu vůči umístění amerického radaru na území České republiky. Zatímco mnozí příslušníci starší generace prostě nechtějí příslušníky další cizí armády na českém území a nejsou přitom z různých důvodů ochotni rozlišovat mezi okupanty a demokraticky vyjednaným pobytem vojáků spojenecké země, mnoho mladších lidí nevidí v americké protiraketové základně příspěvek k budování lepšího světového pořádku, protože nevyrostli v myšlenkových schématech studené války.

 

Takové názory nemusejí být vůbec neseny iracionálním odporem vůči Americe. Může se za nimi skrývat mnohem sofistikovanější, protože strukturovanější postoj. Když přijel George W. Bush nedávno do Prahy, aby mezi jiným propagoval i americký radar, byl to dost nešťastný tah právě vůči mladší generaci. Zatímco starší lidé si spojují politickou dynastii Bushů s pádem komunismu, pro mladší generaci je Bush především synonymem fiaska v Iráku. V politice přitom vždy záleží nejenom na poselství, ale i na tom, kdo je poslem.

 

Pokud někdo kritizuje rostoucí antiamerikanismus, zejména mezi mladými Čechy, má těžký úkol: pomyslnou nálepku „made-in-USA“ lze nalézt na příliš mnoha současných globálních krizích – od neúspěšné války v Iráku až po klimatické změny. Je možné, že mnohé z těchto problémů jsou spjaty jen s konkrétní americkou administrativou a leccos se změní, změní-li se v USA vláda. Je zde ovšem i hlubší problém: USA jsou, i v symbolické rovině, příliš úzce spjaty s jistým typem industriální civilizace, která se zdá být v krizi. Revolta, zejména mladších lidí, proti tomu, co vidí jako slepou uličku, bude tedy chtě nechtě namířena i proti USA.

 

Ti, kdo chtějí takovému antiamerikanismu vzdorovat, si už nevystačí s jednoduchými politicko- -historickými exkurzy, odvolávajícími se na to, co pro nás Amerika udělala v minulém století. Budou muset diskutovat zejména o tom, do jaké míry je Amerika odpovědná za to, co mnoho zejména mladých lidí vnímá stále více jako krizi celé naší civilizace. A budou muset vysvětlit, do jaké míry je to problém Ameriku přesahující a do jaké míry Amerika, coby nejmocnější země Západu, přispívá, nebo nepřispívá k řešení této krize.

 

Literární noviny, 6.8.2007