Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jakými idejemi se udržuje český stát?

Jakými idejemi se udržuje český stát?

Výrok Tomáše G. Masaryka, že se „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily,“  zazněl v podobě apelu při jeho abdikaci v roce 1935. Jasnozřivý intelektuál,  jakým byl, si nepochybně uvědomoval, jak moc jsou ohroženy na konci jeho prezidentství ideje, z nichž se zrodilo Československo a které reprezentoval.

Jak Československo o tři roky později dopadlo, už víme. Hlásit se k Masarykovým „ideálům humanitním“  a ideovému odkazu první republiky se stalo na půl století formou disidentství.

Po roce 1989 Československo už na ideály, z nichž vznikla první republika, mohlo navázat jen zprostředkovaně. Samo jich moc nemělo, pokud nebudeme za „ideály“ považovat co nejrychlejší zbudování tržního hospodářství a liberální demokracie po již existujícím vzoru Západu nebo černobílý opožděný antikomunismus bývalých konformistů.

Ideály jakžtakž nově definující český stát po pádu komunismu vycházely z odkazu disidentského boje za lidská práva a svobodu „proti intencím systému“. Symbolem tohoto odkazu se stal Václav Havel.

Můžeme samozřejmě argumentovat, že to byly ideály v  liberální demokracii méně použitelné než v totalitním režimu, a že sám Havel tento odkaz do jisté míry zrelativizoval, když se „intencím nového systému“  začal přizpůsobovat v roli prezidenta. Postupně tak opustil myšlenky „nepolitické politiky“, vzpírající se byrokraciím a stranickým aparátům, nebo myšlenky na nový panevropský systém bezpečnosti bez aliancí z dob studené války.

Na druhou stranu Havel ani během svého prezidentství neopustil ideje boje za lidská práva a podpory pro svobodnou občanskou společnost coby společenského organismu, který je esenciální pro jakoukoliv formu svobody, rovnosti a bratrství kdekoliv na světě.

Pokud se Československo a posléze Česká republika vůbec nějak zapsaly  po roce 1989 do mezinárodního povědomí, byl to tento „havlismus“, který navazoval na Chartu 77. Až se bude v listopadu tohoto roku odhalovat Havlova busta v americkém kongresu, bude se nepochybně připomínat především tento ideový odkaz.

V české historii se ovšem „ideály humanitní“, v podobě intelektuálních revolt proti „intencím systému“, které Čechům přinášely mezinárodní obdiv, vždy střetávaly také s neobyčejnou schopností většiny „systémům“ se přizpůsobovat, ba s nimi aktivně kolaborovat.  Tato tendence „plížit“ se dějinami a systémy, ať už je povaha doby a systému jakákoliv--na rozdíl od našich intelektuálních a disidentských revolt--dobrou mezinárodní pověst nemá.

Levicoví tvůrci české zahraniční politiky nyní ovšem tvrdí, že je nutné oprostit se od havlovského dědictví moralistní lidsko-právní politiky. Existuje prý  i „jiné pojetí lidských práv“.  A byl by prý omyl zaměňovat toto „jiné pojetí lidských práv“ za bezpáteřní pragmatismus, ač se tak může na první pohled jevit.

Budiž. Jakkoliv nikdo netvrdí, že v Havlově zahraniční politice nebylo co kritizovat, třeba se současnému Černínu ještě podaří nám vysvětlit, proč je  v  údajně „novém pojetí lidských práv“ třeba s vaničkou vylít i Havla—tedy prý dělat principiální politiku, která není havlovská.

Bohužel v napětí českých dějin mezi tradicí intelektuálních revolt, (z nichž občas rostly ideály, jimiž se může udržovat stát)  a tradicí konformismu, vypadá ono „jiné pojetí lidských práv“ současného Černínu  spíše jen jako další variace na konformismus. Navíc variace, která se ve svém otloukání Havla dost těžko odlišuje od politiky bývalého prezidenta Václava Klause a jeho mozkového trustu.

Zatím tato nová  principiální „nehavlovská“ politika vypadá tak, že se na rozdíl od současného Polska nebudeme raději do ničeho moc míchat a budeme dopředu upozorňovat, proč nechceme kupříkladu ani slyšet o případných spojeneckých základnách na našem území.  

A  vypadá též tak, že navzdory řečem o sociálním státu a kritice neoliberalismu se konformně přizpůsobíme systému globálního kapitalismu, jehož božstvům zahraničních investic, obchodu a recyklovatelné levné pracovní síly v montovnách i velkoskladech všeho druhu se pokud možno nějaké hodnoty a ideály, jakož vlastně i liberální demokracie, nemají příliš plést do cesty.

 

Ti, kdo tuto politiku „nového pojetí lidských práv“ kritizují, se dozvědí, že používají Havlovo jméno jako kyj maskující údajnou prázdnotu. Tento spor zase jednou rozsoudí asi až dějiny. Jen doufejme, že nebude opět pozdě.

Právo, 28.6.2014