Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Je prezident občan?

Je prezident občan?

Prezident Miloš Zeman oslovil týden po své inauguraci sjezd České strany sociálně demokratické s krátkým projevem, v němž mimo jiné řekl, že jako prezident České republiky je povinen být nadstranický, ale jako občan Miloš Zeman si přeje vítězství sociální demokracie v příštích volbách.

Zeman tak částečně navázal na prezidenta Václava Havla, který také občas tvrdil, že může vyjadřovat svoje některé názory jen coby „občan“.  Opakem byl prezident Václav Klaus, který se obvykle nijak nesnažil ostře odlišit svoje vlastní, často kontroverzní  názory od těch oficiálních, prezidentských.

I Klaus samozřejmě jezdil na nejrůznější konference a dával přednášky s tím, že vyjadřuje jen svoje vlastní názory, ale zároveň velmi často v roli prezidenta vyslovoval názory, které byly v příkrém rozporu například s pozicí vlády, ale které se přesto nijak nenamáhal odlišit od těch oficiálních, vládních.

Svoje nejrůznější kritické názory na Evropskou unii nebo na údajně zhoubné jevy, jako je „humanrightismus“, „NGOismus“,  „environmentialismus“, či politická korektnost a multikulturalismus, vysoloval často na fórech, kde vystupoval nejenom jako Václav Klaus, ale jako prezident České republiky.  Zatímco v České republice většina politiků i pozorovatelů věděla, že Klaus v těchto záležitostech nemá žádný mandát od vlády, a mluví tudíž sám za sebe, v zahraničí neměli úplně jasno, které Klausovy názory reprezentují Českou republiku.

Osobní a prezidentské názory se volně mísily i na oficiálních webových stránkách prezidenta Klause. Nebylo neobvyklé, že se zahraniční novináři dotazovali českých kolegů, které z Klausových názorů vlastně mají považovat za oficiální pozice České republiky a které za jeho osobní.

Mohlo by se zdát, že problém bylo možné vyřešit jednoduše tak, jak to často činil právě Havel nebo, jak to udělal Zeman na sjezdu ČSSD. Jenže tak jednoduché to bohužel není.

Je sice jasné, že například občan Zeman, který složí po svém zvolení prezidentem prezidentskou přísahu, nepřestává být občanem, ale lze argumentovat, že se prezidentským slibem vzdává řady soukromých rolí, které si jako občan mohl užívat. A naopak: okamžikem, kdy se ujme prezidentského úřadu získává celou řadu privilegií, které běžný občan nemá. K nim patří například imunita, beztrestnost, výjimky z placení daní, nebo nárok ochranku a na úřednický aparát placený státem.

Je tedy jasné, že prezident, který je zároveň v naše ústavním systému vrchním velitelem ozbrojených sil, obyčejným občanem v žádném případě není. Navíc v prezidentském slibu říká, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu. Už tím přijímá jisté omezení, kterého se nelze jen tak zbavit slovy, že se k dané otázce nevyjadřuje jako prezident, ale jako občan.

Prezident je prezidentem nepřetržitě až do konce svého mandátu, a ačkoliv veřejnosti je kupříkladu jasné, že prezident, který na úřad kandidoval z levicových pozic, si spíše přeje vítězství sociální demokracie než například občanských demokratů, neměl by se ve svých některých veřejných projevech snažit ze své role prezidenta vystoupit a tvářit se, že je na okamžik „jen“ občanem.

Navíc lze argumentovat, že ústavně neodpovědný český prezident, by měl téměř vždy vyjadřovat názory, které jsou v souladu s oficiálními názory vlády. Jelikož to samozřejmě není možné, protože i prezident má občanské právo na svoje politické preference, bylo by mnohem lepší, kdyby si podobné výroky, jaké učinil Zeman na sjezdu ČSSD, raději prostě nechal pro sebe.

Lze samozřejmě akceptovat, že se prezident coby jakási druhá hlava výkonné moci, která je ústavně nadána pravomocí jmenovat vládu, může vyjádřit kriticky k některým krokům vlády. Ale i v takovém případě by bylo mnohem lepší, kdyby tak prezident důsledně činil z ústavou vymezených pozic, a nepřecházel například do osobních útoků, jejichž nevhodnost navíc maskuje tvrzením, že mluví sám za sebe, jako občan.

Obecně samozřejmě nelze prezidentovi upřít právo mít „vlastní“, tak říkajíc občanské názory, které občas veřejně vyjádří. Důležité ale je, aby se tak dělo uměřeně, a aby prezident dosti přesně rozlišoval, kdy může svými výroky porušovat onu část svého slibu, v níž říká, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu.

Jelikož prezident jmenuje vládu na základě výsledků vzešlých ze svobodných voleb, je docela jistě problematické, když v množině „všeho lidu“ prezident tak jasně preferuje jednu stranu a její voliče, jako to na sjezdu ČSSD učinil Zeman, ač jen jako prý „občan“. České prezidentství se začne blížit standardům běžným ve vyspělých parlamentních demokraciích teprve v okamžiku, kdy si čeští prezidenti přestanou plést role občana a hlavy státu, anebo kdy tyto role přestanou svévolně směšovat, jako to činil Václav Klaus.  

Parlamentní magazín, duben 2013