Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jourová jako zvětšovací sklo naší evropské politiky

Jourová jako zvětšovací sklo naší evropské politiky

Věra Jourová úspěšně prošla tzv. grilováním v Evropském parlamentu a zdá se, že už nic nebrání tomu, aby usedla v křesle evropské komisařky, která bude mít na starosti portfolio  široce vymezené jako „justice, spotřebitelská témata a rovnost pohlaví“. Zajímavější než skutečnost, že Jourová uspěla, byla česká domácí diskuze okolo její kandidatury.

Ta totiž zase jednou ukázala dosti propastnou míru ignorance, i v řadách českých politiků, ve vztahu k tomu, co eurokomisaři vlastně dělají a koho zastupují. Ukázala také, jak velký problém česká politika má, když se po ní žádá konsensus v otázkách, které jakkoliv přesahují české partajní zájmy.

Už samotný proces nominace českého kandidáta na post eurokomisaře se zvrhl do poziční války mezi partajemi v rámci vládní koalice. Místo toho, aby se  její lídři sešli za zavřenými dveřmi a pak jednotně nabídli šéfovi Evropské komise Junckerovi dle jejich soudu nejkvalifikovanějšího kandidáta, vyměňovali si navzájem vzkazy přes média. Tak dlouho se nebyli schopni shodnout na společném kandidátovi z řad těch, které jednotlivé vládní strany navrhovaly, až nakonec museli navrhnout Věru Jourovou coby kompromis vynucený částečně tlakem z Unie a Junckerovou poptávkou po ženských kandidátech.

Ve všem, co se pak dělo okolo Jourové, byla Jourová tak trochu nevinně. Čeští politici si dělali zálusk na nějaké ekonomické portfolio, ale přitom nominovali kandidátku, která má právnické vzdělání a jejíž specializací je regionální politika, nikoliv ekonomika. Když bylo zřejmé, že důležitý ekonomický post Češi nedostanou, upřely se naděje právě k regionální politice, aniž by se bralo v úvahu, že Česká republika má právě v této oblasti kvůli korupci a nekompetentnosti při čerpání evropských fondů dost otřesnou pověst.

Jakkoliv si Jourová v pozici ministryně pro místní rozvoj počínala poměrně kompetentně, nikoho z českých politiků, zdálo se, netrápila otázka, proč by právě Česká republika měla dostat portfolio, v němž v Evropě selhává.

Celá diskuse o tom, jaký post by Jourová měla nakonec dostat, byla navíc vedena tak, jako by eurokomisařka byla nějakým velvyslancem země v Bruselu. Eurokomisaři přitom od okamžiku svého jmenování nesmí hájit zájmy žádné specifické země. Hájí zájmy Evropské unie.

Reakce české politiky a částí médií na grilování Jourové, spojené se spekulacemi, zda uspěje či ne, pak v kontextu pomýleného přesvědčení, že komisař je takříkajíc „náš“, ze všeho nejvíc připomínaly jakousi reportáž z fotbalového zápasu českého národního týmu. Co kdyby naše Jourová neuspěla? Byla by to potupa České republiky?

Málokdo si přitom položil otázku, co udělala česká politika pro to, aby zemi reprezentoval kandidát, o jehož výkon se není třeba strachovat. Takové konstatování není přitom kritika Jourové. Ta za nic nemůže. V pozici příští možné eurokomisařky odpovědné za oblasti, s nimiž má pramalou zkušenost, se ocitla především kvůli zpackanému nominačnímu procesu doma, nikoliv zásluhou nějaké vlastní odborné nebo politické méněcennosti.

Po zprávě, že Jourová grilováním nakonec prošla, následovala nejenom úleva z toho, že navzdory všem pochybením a pochybnostem naše kandidátka nakonec díkybohu „prošla“, ale strhla také  typická vlna politického hašteření.

Politici si navzájem vyčítají, kdo Jourovou podpořil více, kdo méně, nebo který z českých europoslanců dokonce měl tu drzost ji nepodpořit vůbec. V nastalé politické vřavě mnohým opět uniklo, že europoslanci zvolení v České republice, nemají za úkol hájit české národní zájmy, ale ty unijní. Pokud někteří došli k názoru, že schválení Jourové by zájmům Unie neprospělo, je to zcela legitimní.

 To, že české a evropské zájmy nemusí být totožné, a že v Česku zvolení europoslanci či Českem nominovaní eurokomisaři od okamžiku, kdy se ujmou svých funkcí v evropských institucích, neskládají účty primárně domácí politice, mnohým českým politikům ještě pořád uniká. Je pochopitelné, že schválení či neschválení českých kandidátů do různých evropských funkcí je otázkou národní prestiže. Jenže pokud nám o ni tolik jde, měla by si česká politika být jistá, že nominuje do Evropy špičkové reprezentanty, nikoliv lidi z lavičky náhradníků.

ČRo Plus, 8.10.2014