Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jubilující Václav Klaus

Jubilující Václav Klaus

Sedmdesáté narozeniny českého prezidenta Václava Klause jsou doprovázeny velmi rozporuplnými pohledy na jeho historický odkaz. Zatímco ve vztahu k jeho aktivitám na začátku 90. let minulého století převažují spíše pozitivní hodnocení, nad jeho působením ve funkci prezidenta v posledních 8 letech vládnou rozpaky.

 Klaus se v prvních letech po pádu komunismu nepochybně zasloužil o transformaci ekonomického i politického systému. I když kritici dodnes připomínají, že vytvoření tržního hospodářství pod jeho taktovkou bylo problematické, a že jeho reformy nakonec vedly v roce 1997 až k ekonomické recesi, mnozí přece jen zároveň oceňují, že Klaus, přinejmenším v rétorické rovině, dokázal vtisknout reformnímu procesu pozitivní étos.

 Zároveň je ovšem dnes zřejmé, že Klausova role v transformaci ekonomiky byla značně přeceněna. Jeho „česká cesta“ se ukázala být poměrně nákladná. Podle analýzy ministerstva financi z roku 2001, se celkové transformační náklady—zásluhou tunelování, bankrotů, defraudace a opožděné privatizace velkých bank—vyšplhaly až na 700 miliard korun.

 Už tehdy začalo být zřejmé, že existuje velký rozdíl mezi Klausovými slovy a činy. Zatímco v politických projevech mluvil o liberálních reformách a rychlé privatizaci, v praxi se snažil udržet co nejdéle kontrolu nad bankovním sektorem a velkými podniky, takže se dnes o Klausových reformách občas mluví jako o „bankovním socialismu“.

 Klaus byl poněkud úspěšnější v transformaci politického systému. Jím vedená přeměna části Občanského fóra v pravicovou Občanskou demokratickou stranu zahájila proces, který vedl k  rychlému vytvoření standardního stranického spektra. Klausův politický pragmatismus a racionalismus se také poměrně dobře uplatnil při civilizovaném dělení Československa.

 Na druhou stranu Klausova skepse vůči občanské společnosti notně zpomalila vznik zákonů potřebných pro fungování nadací a občanských sdružení, stejně jako zpomalila decentralizaci státu a vytvoření místních samospráv.

 Po rozdělení Československa Klaus doplatil na to, že v České republice neměl po několik let skutečnou opozici. Česká levice byla slabá, a slabí byli i koaliční partneři Klausovy ODS. To vedlo až k jakémusi kultu osobnosti a s ním spojeným přehmatům, které v polovině 90. let vyústily do pádu některých bank, vytunelování řady investičních fondů, a krachu podniků, které mohly při lepší privatizační strategii přežít.

 Klausem vedená kupónová privatizace doplatila, stejně jako ostatní metody privatizace, nejen na slabý právní rámec, ale i na cílenou snahu „utíkat před právníky“. Obecně se už v této době ukázalo, že Klaus přikládá roli práva a ústavnosti v transformačním procesu malou roli.

 Po pádu své druhé vlády v prosinci 1997 se Klaus soustředil už jen na udržení moci. Reformní elán vyměnil za mocenskou hru, v níž nejen přetvořil ODS po tzv. sarajevském atentátu v politické uskupení připomínající politickou sektu, ale také začal programově využívat (a zneužívat) nacionalismus a euroskepticismus.

 Uzavření tzv. opoziční smlouvy s ČSSD po volbách v roce 1998 bylo účelovou snahou pojistit si podíl na moci za situace, kdy ODS nevyhrála volby. Český politický systém dodnes trpí kvůli dědictví této smlouvy, která vedla nejen k rozdělení moci ve státe mezi ODS a ČSSD, ale také ke vzniku nejrůznějších korupčních bratrstev.

 Když ODS nevyhrála volby ani v roce 2002, Klaus odstoupil z jejího čela, ale na začátku roku 2003 uspěl, s pomocí komunistů, v prezidentské volbě. Jeho působení v prezidentské funkci, kam byl zvolen na druhé období v roce 2008, se ovšem ukázalo být značně problematické.

 Nejenže se opakovaně pokoušel rozšířit prezidentské pravomoci s pomocí svérázné interpretace ústavy v oblasti zahraniční politiky a soubojem se soudcovským stavem, ale také se na sebe opakovaně pokoušel upoutat pozornost s pomocí často bizarních názorů. Například že demokracie je v ohrožení ze strany soudcokracie, humanrightismu, NGOismu,  evropeismu, politické korektnosti nebo multikulturamismu.

 Jeho souboj s proponenty globálního oteplování a potřeba vyjadřovat se autoritativně k tématům, v nichž nemá žádnou odbornost, ho učinily terčem kritiky i posměchu. Jeho obstrukce při ratifikaci Lisabonské smlouvy vyústily dokonce do volání některých politiků, aby byl odvolán z funkce s pomocí ústavní žaloby.

 Současný Klaus už dávno není politikem ženoucím zemi vpřed, ale pouhým mocnářem. Tedy mužem, pro něhož se hlavním cílem všeho snažení stal pobyt u moci a mocenské hry. Jeho názorové sbližování s lidmi, kteří patří do extrémistické části politického spektra, navíc ohrožuje i to pozitivní, co ještě zbývá z  jeho historického odkazu.

Pravda, SK, 18.6.2011