Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home K čemu jsou sankce a zbrojení

K čemu jsou sankce a zbrojení

Jak už víme, sankce vůči Rusku budou mít ekonomické dopady i na země, které je uvalují, včetně ztráty pracovních míst. Je také snadné si spočítat, že závazek členských zemí NATO navýšit vojenské rozpočty ve světle nových bezpečnostních hrozeb, k nimž NATO řadí i současné Rusko, znamená, že nebude možné financovat některé potřebnější věci, než je zbrojení.

Je proto jistě lákavé ironicky napsat, jak to udělal na stránkách tohoto deníku třeba Jan Keller, že ti, kdo uvalují sankce odkudsi z pohodlí svých kanceláří, v nichž jim nehrozí ztráta zaměstnání, by měli jít příkladem v přijetí ekonomického břemene, které svými rozhodnutími způsobí lidem potřebným.

Stejně lákavé je s  morálním podtextem napsat, že na světě je už dost zbraní. Peněz přitom není dost, takže vojenské výdaje budeme muset zřejmě navyšovat i na úkor seniorů, postižených, hasičů a policistů.

Kdybychom žili ve světě, v němž od reality odtržení politici jen pro své potěšení uvalují sankce na imaginárního agresora, popřípadě--jako v hollywoodských filmech--utrácí miliardy jen pro potěšení zloduchů z vojensko-průmyslového komplexu, nemohli bychom s takovými argumenty než souhlasit. Jenže v takovém světě nežijeme.

Sankce uvalené na Rusko, které ublíží i nám, nikdo na Západě neschvaluje z nějakého potěšení. Jsou jen pokusem předejít něčemu horšímu a mají zabránit--když už bychom vše přepočítávali na ekonomicko-sociální dopady—věcem potenciálně mnohem nákladnějším. Třeba přímé vojenské konfrontaci.

Můžeme se přít, zda sankce jsou účinné či neúčinné. Mnozí dokonce tvrdí, že napětí jen zbytečně eskalují. Možná znají Kreml lépe než většina západních států s jejich zpravodajskými službami a think-tanky.

Pokud ovšem mají pravdu evropští a američtí politici, pak by se v případě nicnedělání mohlo stát, že v současnosti dosti nevypočitatelné a agresivní Rusko bude jednoho dne po zabrání celé Ukrajiny stát na hranicích střední Evropy. Horečné zbrojení, obnovování povinné vojenské služby a možná částečná vojenská mobilizace v některých zemích by možná byly ještě ty nejmírnější a nejlevnější kroky, které by nás čekaly.

Je nepochybně pravda, že zbraní je po celém světě už dost. Právě evropské země koneckonců vyznávaly v minulých desetiletích myšlenku, že peníze lépe využijí ve světě se zdánlivě mizejícími riziky k potřebnějším věcem než ke zbrojení. Americe, která jejich bezpečnost svými vojenskými rozpočty v rámci NATO financovala, se mnozí posmívali coby militaristické supervelmoci, ve vleku zbrojního průmyslu.

Rusko, na které si kvůli jeho jadernému arsenálu nemohou v nějaké otevřené válce troufnout ani USA, si ale z nějakého důvodu v posledních letech myslí, že i západní Evropa s jejími klesajícími výdaji na zbrojení je pro něj bezpečnostní hrozbou, a že má právo rozhodovat o politické budoucnosti svého „blízkého zahraničí“.  Ruský vojenský rozpočet rostl v posledních letech v průměru o 15 procent ročně a blíží se nyní 4 procentům HDP, což je dvakrát víc, než i v těch evropských zemích, které utrácejí na obranu nejvíce.

Ruský list Nězavisimaja gazeta letos v březnu napsal s odvoláním na analýzy Gajdarova ústavu, že ruský rozpočet navíc obsahuje řadu utajovaných kapitol, jejichž počet narostl za posledních deset let o 50 procent! Když se takovýto vojenský Otesánek pustí do agrese v zemi na hranicích evropského Západu, jeví se sankce, jakož i rozhodnutí navýšit v zemích NATO po mnoha letech vojenské výdaje, jako úplné minimum.

Ano, docela jistě by se takto ztracené peníze daly utratit za mnohem lepší věci. Ti, kdo nad tím v tisku svých zemí bědují—zvlášť když jsou někteří nyní europoslanci--by se ale možná měli v prvé řadě zeptat Vladimíra Putina, proč nás k nesmyslnému utrácení nutí. Rusku, pokud známo, nikdo v posledních letech vojensky nehrozil.

Právo, 10.9.2014