Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home K lámání hole nad ČSSD

K lámání hole nad ČSSD

Z reakcí Patrika Eichlera a Filipa Outraty v Deníku Referendum (ale také Miloše Balabána v Právu) na můj text v deníku Právo z 10. srpna, v němž jsem argumentoval, že levicoví liberálové ztratili politický domov, protože po posledním vývoji v ČSSD budou jen těžko moci tuto stranu volit, jsme se dozvěděli, že je předčasné nad ČSSD lámat hůl. 

Strana je prý složitý organismus, probíhají v  ní významné debaty. Pokud jsem správně pochopil Eichlera, rozhodnutí ČSSD podpořit vládu Jiřího Rusnoka podle něj není osudové, ale spíše jen provozní.

Jde prý v konečném důsledku především o to, aby rozhodnutí stranických orgánů nebyla v rozporu se sociálně demokratickými ideami. A aby tedy sociální demokracie zůstala obhájkyní demokracie a mezilidské rovnoprávnosti.

Moje kritika dění v ČSSD ovšem vychází právě z předpokladu, že politická strana, která se přikloní, i třeba jen z taktických důvodů, k podpoře vlády jmenované v rozporu s demokratickými principy a ovládané nepřímo lidmi z prezidentovy vlastní  neparlamentní straničky, kteří jsou spojenci ČSSD jen do té míry, že se zaštiťují  údajnou „levicovostí“ prezidenta, může jen těžko být brána jako obhájkyně demokracie.

V politice je důležitá symbolika. Pro lidi nahlížející dění v ČSSD zvenku není až tak důležité, jaké debaty a taktické úvahy v ní snad probíhají, ale skutečnost, že křídlo Bohuslava Sobotky bylo v rozhodování o podpoře Rusnokovy vlády na hlavu poraženo lidmi, kteří se „pragmaticky“ podvolili tlaku prezidenta Zemana. Nebo, což je ještě horší, Zemanův „levicový“ populismus, pepřený účelovým nacionalismem, dokonce vidí jako slučitelnou s politikou skutečné sociálně demokratické strany.

Vzhledem k tomu, že Zemanova agenda, kterou je především  sám Miloš Zeman, se nejeví ani jako opravdu demokratická, ani jako hájící mezilidskou rovnoprávnost, není většinový příklon ČSSD k němu a lidem v jeho okolí, jejichž jádro tvoří obskurní postkomunistická Strana práv občanů – zemanovci, jen nějakým provozním zaškobrtnutím. Vypovídá o tom, jaké hodnoty v ČSSD začínají skutečně převládat.

Nemá smysl se pouštět do debat o možnosti ČSSD modernizovat. To evidentně zatím nejde. Těm, kteří nad tím snad lamentují, sdělí kupříkladu Jan Keller ironicky, a vlastně  po právu, že  prostě nelze vyměnit členy a voliče ČSSD.

O to ale lidé, které jsem široce definoval jako levicové liberály, nežádali. Nechtěli se vlamovat do ČSSD. Vše, oč jim šlo, bylo zpřístupnit  ČSSD  skrze ideovou diskuzi a skrze sociálně demokratické politiky vzpírající se otevřeně klientelismu ve velkých stranách, jako byl Jiří Dienstbier, středovým, liberálně levicovým a obecně pak mladším i vzdělanějším voličům.

Strana se pod tlakem prezidentské volby nakonec rozhodla, i kvůli svým stávajícím voličům a typu členů, která reálně má, vplout do společného přístavu se Zemanem. To je nutné respektovat, ale zároveň takový manévr činí ČSSD pro výše zmíněný segment voličstva více méně nepřijatelnou. A to byl celý smysl mého textu.

Mnoho těchto voličů nebude v příštích volbách pracně zkoumat, zda v ČSSD probíhají  i nadále jakési diskuse, jak tvrdí Eichler, ale bude si odpovídat na docela jednoduchou otázku: Pokud dám svůj hlas ČSSD, dávám ho tím autonomní sociálně demokratické straně nebo ve skutečnosti spíše Miloši Zemanovi?

Obávám se, že jakkoliv Sobotkovo křídlo získalo v podobě předčasných voleb, jakýsi manévrovací prostor, ve skutečnosti se pro mnoho lidí stala ČSSD prostě prezidentskou stranou.

Zeman svoji agendu i neúctu k ústavním principům mohl zatím prosazovat jen s pomocí taktických manévrů a ústavních kliček, protože měl za sebou jen malou SPOZ. Pokud by se ČSSD změnila v „jeho“ stranu, čemuž se „haškovské“ křídlo, zdá se, nikterak nebrání, pak bude mít po volbách k dispozici mocnou vládní a legislativní mašinérii.

To možná celé řadě levicových voličů nevadí, včetně, jak se zdá, většiny voličů ČSSD. Vláda silné ruky, která „udělá pořádek“, jim imponuje.

Ve voličích, o kterých jsem psal jako o nastávajících politických bezdomovcích, naopak vyvolává představa Zemanovy vlády silné ruky, jištěné pozemanštělou ČSSD, SPOZ a možná i komunisty, zděšení.

Filip Outrata argumentuje, že “zřejmě jen silná vláda, která vzejde z příštích voleb – silná ne co do součtu poslaneckých křesel, ale co do skutečné soudržnosti a prosazování vlastního programu – bude mít šanci sesadit Zemana z dnešního výsluní.”

To je pěkná představa, jenže k jejímu uskutečnění by bylo zapotřebí zázračné emancipace nyní již většiny ČSSD od Zemana. To se ovšem nestane. Celá řada lidí v okruhu Michala Haška vidí uskutečnění svých mocenských ambicí—zcela realisticky—ve spolupráci se Zemanem.

Na závěr dvě poznámky. Když jsem argumentoval, že skupina okolo Sobotky měla jít do čelního střetu, což by možná vedlo k jejich vnitrostranické prohře a třeba i odchodu ze strany, vycházel jsem z předpokladu, že občas je prostě nutné takové bitvy vybojovat. 

Založit novou stranu v krátké době je, pravda, nerealistické. Jenže rozhodující nástup zemanovců v ČSSD přišel už v době prezidentské volby.

Při vší možné kritice Miroslava Kalouska  a jeho projektu TOP 09 se ukazuje, že založit novou stranu v relativně krátkém čase možné je. Kalousek byl přitom mnohem více „profláknutý“ a těžko spojitelný s nějakými ideály, než je třeba na levici Dienstbier. Přesto se v  nadcházejících volbách stane TOP 09 zřejmě dominantní silou na pravici

Druhá poznámka se týká možnosti kultivovat ČSSD. Projektu think-tanku CESTA jsem se neúčastnil, abych kultivoval ČSSD.  Nejsem jejím členem, a ani nebudu. Snaha o modernizaci  je její vlastní věc. Nutno podotknout, že v naší ještě stále převládající postkomunistické realitě navíc bohužel předčasná. Pro mě byla CESTA pokusem najít společnou platformu pro skutečné sociální demokraty, sociálně cítící křesťanské demokraty, zelené a levicové liberály.

ČSSD se nyní většinově rozhodla vydat zpět do postkomunismu, a to je nutné respektovat. Hlasovat pro to ale lidé, jako jsem já, ve volbách nemohou.

Už zvolení Zemana prezidentem bylo, jak napsal trefně komentátor Jan Macháček, jako když po deseti letech začneme opět chodit v botách, které jsme odložili, protože smrděly a byly rozšmajdané. ČSSD měla šanci se do těchto bot nenazout společně se Zemanem, ale promarnila ji. Tvrdí, že se jejím voličům v těchto botách vlastně líbí, protože ty pravicové smrdí ještě víc, takže co?

 

Ztráta levicových liberálů  jistě nebude pro ČSSD nenahraditelná.  Zemanovská  ČSSD určitě přiláká spoustu lidí, kteří už se těší, jak tady po vládě pravice udělá sjednocená zemanovská levice „pořádek“.  Patriku Eichlerovi a dalším lze jen přát, aby to dělání pořádku neučinilo přívlastek „demokratická“ ve jméně České strany sociálně demokratické jaksi nadbytečným.

Deník Referendum, 15.8.2013