Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kam tlačí Evropskou unii euroskeptici

Kam tlačí Evropskou unii euroskeptici

Oslavy euroskeptiků po irském referendu, v němž byla zamítnuta Lisabonská smlouva, jejímž hlavním cílem je zpružnit rozhodovací mechanismy Evropské unie po jejím rozšíření na 27 členů, jsou výrazem neobyčejné krátkozrakosti. Euroskeptici tvrdí, že v další integraci EU není třeba pokračovat, protože současný stav už přesáhl meze únosné pro národní státy.

 

V Irsku prý promluvil lid. A podobně by lid promluvil, kdyby se konala referenda jinde. Na šířící se legendě o vzpouře demokracie „zdola“ proti zpupným elitám se začínají přiživovat i mnohá média.

 

V situaci, kdy se levicový filozof Václav Bělohradský shodne s konzervativně-nacionalistickým prezidentem Václavem Klausem na tom, že irské „ne“ je prý hlasem rozumu a vítězstvím svobody, je možná načase se podívat na to, kterým směrem může vývoj pokračovat, pokud se EU nepodaří krizi způsobenou irským „ne“ překonat.

 

Scénář první: Přešlapování na místě

 

Mnozí euroskeptici tvrdí, že po irském referendu není důvod k panice, protože prý Unie docela dobře funguje i na základě současných rozhodovacích mechanismů, které byly přijaty před několika lety v Nice. Bohužel to je velmi statický pohled.

 

Rozhodovací mechanismus z Nice dovoluje Unii přežívat, ale nedovoluje jí, aby přijímala zásadní rozhodnutí, která by zvýšila její akceschopnost. To je problém v době, kdy se jednotlivé státy Unie ocitají například pod tlakem ruského vydírání v oblasti energetické politiky, nebo kdy by měla EU být schopna formulovat společná stanoviska k mezinárodním krizím.

 

Navíc smlouva z Nice nebyla přijímána s tím, že bude platit bez časového omezení pro EU, která má 27 členů. Rezolutní stanovisko Německa i Francie, že další rozšiřování EU není možné bez institucionálních reforem podobným těm, které jsou zakotveny v Lisabonské smlouvě, je jasným signálem, že „uspokojivý“ současný stav ve skutečnosti přináší konkrétní problémy.

 

Česká republika patří k zemím, které byly velmi aktivní při prosazování dalšího rozšíření EU. Český prezident Václav Klaus opakovaně sliboval českou pomoc kandidátským zemím z Balkánu—například na setkání  středoevropských prezidentů v Brně v červnu minulého roku. Nyní se ovšem Klaus i Česká republika stávají brzdou dalšího rozšíření, když zpochybňují Lisabonskou smlouvu.

 

Cílem českých euroskeptiků, jako je Klaus, bylo při zachování současných nevyhovujících rozhodovacích mechanismů přijmout co největší počet nových členů, a tím EU takříkajíc „rozředit“. Francie a Německo ovšem této taktice nyní říkají jasné „ne“.

 

Problém se zachováním současného stavu spočívá i v tom, že je ve skutečnosti regresivní. Malá akceschopnost rozšířené Unie bude totiž postupně jen zvyšovat nevraživost občanů jednotlivých členských států vůči ní. Pokud bude chtít Unie prosadit něco zásadního, bude se tak dít s pomocí těžkopádných rozhodovacích procesů, v poměrně neprůhledném prostředí. Namísto posílení demokratické kontroly--i s pomocí flexibilnějších rozhodovacích mechanismů, které jsou zakotveny v Lisabonské smlouvě--se bude evropská legislativa dále rozrůstat poněkud podloudným, a pochopitelně nepopulárním způsobem, v němž úředníci a lobbyisti často mají navrch nad srozumitelnými politickými procesy.

 

Scénář druhý: Zpět před Maastricht

 

Někteří euroskeptici, včetně českého prezidenta, tvrdí, že se prý v evropské integraci stala chyba, když byla přijata Maastrichtská smlouva, která místo dřívějších Evropských společenství položila základy Unie. Důraz byl prý dán na politickou dimenzi integrace, místo integrace ekonomické. I ta překročila únosné meze, když dala zelenou společné evropské měně. Vraťme se prý proto před Maastricht.

 

Tento návrh je nerealistický už proto, že žádná složitá nadnárodní instituce nemůže cestovat zpět v čase bez velkého rizika, že se úplně rozloží. Pomíjí také skutečnost, že Evropská společenství byl projekt z období před rozšířením, jehož se účastnily západní země, ve kterých panovaly podobné podmínky nejenom v ekonomice ale i v politické kultuře. Tyto země se spolu dokázaly na řadě věcí domluvit i v prostředí, v němž se uplatňovalo jednomyslné rozhodování.

 

Současná Unie by ovšem s rozhodovacími mechanismy z dob před Maastrichtem nepřežila ani v podobě Společenství. Pokud by Klausem obhajovaný návrat před Maastricht měl být navíc doprovázen i demontáží společné měnové politiky, tedy i eura, je téměř jisté, že by Evropu čekala velká krize.

 

Klausův koncept pomíjí skutečnost, že současná EU je hospodářskou unií. A že míra ekonomické integrace v rámci hospodářské unie si vynucuje i značnou míru politické integrace—jinak totiž není možné hospodářskou unii udržet při životě. Vysoká míra standardizace v EU, proti které neustále brojí euroskeptici coby proti údajnému projevu byrokratizace, je jen důsledkem toho, že společný hospodářský prostor prostě nemůže efektivně fungovat bez právního prostředí a standardů, které jsou buď stejné v celém prostoru hospodářské unie, nebo jsou alespoň všude srozumitelné a vynutitelné.

 

Scénář  třetí: Rozpad

 

Někteří euroskeptici tvrdí, že Evropa by udělala nejlépe, kdyby se vrátila k modelu spolupráce suverénních států. I prezident Klaus navrhnul před časem coby alternativu k současné EU Organizaci evropských států, která ze všeho nejvíc připomínala jakousi evropskou Organizaci spojených národů. Od různých euroskeptiků často slyšíme, že Evropa fungující coby společenství svobodných, rovnoprávných států by byla skutečným projevem svobody a demokracie.

 

Co na tom, že projekt, který se dnes jmenuje Evropská unie, vzniknul právě jako reakce na skutečnost, že evropské státy, nesvázané vysokou mírou integrace, spolu spolupracovat nedokázaly, a vyvolaly dvě světové války. Euroskeptici by namítli, že současná Evropa je přece jen poněkud „civilizovanější“ než Evropa v první polovině 20. století—přinejmenším tím, že většina evropských států jsou demokracie, které, jak se často tvrdí, spolu neválčí.

 

Tato teze sice nebere v potaz skutečnost, že mnohé nové demokracie nevybočují z demokratického hřiště především zásluhou jejich členství v Unii či jejich kandidátství na členství, ale dejme tomu, že i bez EU by byla demokracie nadále převažujícím zřízením napříč kontinentem.

 

Ani tento předpoklad bohužel nezmenšuje možnost, že v prostředí, kde by evropské státy nebyly svázány hustou sítí vzájemných integračních vztahů, by se velké státy začaly chovat jako velké a uplatňovat vůči státům menším svoji převahu a moc přinejmenším v oblasti ekonomiky. Česká republika by se tak sice „zbavila“ EU, ale téměř automaticky by se stala satelitem Německa. Vzdorné Irsko by se vrátilo tam, kde živořilo po staletí—do stínu mocné Velké Británie.

 

Pokud by se velké země zároveň rozhodly vzepřít pravidlům volného obchodu, aby chránily pracovní místa u nich doma, nemusel by v České republice, jejíž ekonomický zázrak je tažen převážně investicemi z ostatních zemí EU, zůstat kámen na kameni. Nemluvě o znovuvytvoření všemožných administrativních fyzických překážek, které kdysi charakterizovaly vztahy mezi evropskými státy.

 

Scénář čtvrtý: Dvourychlostní Evropa

 

Vzhledem k tomu, že řada evropských politiků si je výše zmíněných dilemat vědoma, a nemají tudíž v úmyslu ani vracet evropský projekt zpět před Maastricht, ani dovolit rozpad, ba ani přešlapovat na místě s rizikem, že těžkopádnost nakonec zcela zničí legitimitu EU, je pravděpodobné, že pokud se potížisté, jako je Česká republika, rychle nevzpamatují, vznikne vícerychlostní Evropa, o které se často mluví. Tento projekt by přitom mohl mít podobu pro nás jakžtakž přijatelnou, ale mohl by nás také odsunout na úplný okraj evropského dění.

 

Vícerychlostní EU by mohla vzniknout například tak, že skupina zemí, které se chtějí integrovat rychleji, by jednoduše přijala jako společnou smluvní bázi Lisabonskou smlouvu nebo třeba dokonce euroústavu. Za určitých okolností by tato skupina  zemí mohla jít ještě dále, a vytvořit zárodek jakési federace. Země, které by zůstaly mimo, by v lepším případě zůstaly s tímto tvrdým jádrem spojeny na základě současných smluv.

 

Jenže EU by rozhodovala dvoukolejně: jedna skupina rozhodnutí by se vztahovala jen na tvrdé integrační jádro, druhá by zahrnovala všechny dosavadní členy. Zásadní rozhodnutí by se samozřejmě dělala v tvrdém integračním jádru, a země, jež by zůstaly mimo, by do takových rozhodnutí neměly možnost mluvit. I proto je pravděpodobné, že by se tento model velmi rychle vyvinul v dvoukolejnost mnohem hlubší. Proč by tvrdé integrační jádro například mělo dále poskytovat nemalé částky v podobě strukturálních a jiných fondů zemím, které se více integrovat nechtějí?

 

Je také otázkou, zda by při zvětšujících se rozdílech mezi oběma skupinami zemí nakonec nepřevážil názor, že některé výdobytky EU, jako je bezcelní styk nebo schengenský prostor, by měly být zachovány pouze v integračním jádru.

 

Nelze také vyloučit, že pokud by se už skupina zemí rozhodla integrovat se rychleji, zcela programově by se tyto země chtěly zbavit potížistů, kteří integrační proces brzdí. Země, jež by se rozhodly k hlubší integraci, by se tudíž jistě dokázaly dohodnout na vytvoření mechanismu, jak některé země z EU vyloučit úplně.

 

Na závěr

 

Ve světle výše zmíněných scénářů by euroskeptici měli vysvětlit, jakou vidí alternativu k další integraci. A důsledně by to od nich měli požadovat i novináři, kteří často nesmyslné argumenty pasivně přijímají. Evropská unie má samozřejmě své nedostatky, jenže mnohé z nich, jako je údajný demokratický deficit, jsou působeny právě tím, že se nepodařilo v integračním procesu postoupit dále.

 

Pokud Česká republika zůstane svojí vlastní vinou mimo hlavní proud evropské integrace, může se také ocitnout geopoliticky v území nikoho, které kdykoliv ve střední Evropě vzniklo, neodolatelně lákalo velké evropské mocnosti, včetně Ruska, aby vakuum zaplnily. Spoléhat v tomto kontextu jen na naše zakotvení v NATO, popřípadě spojenectví s USA, je naivní. Jinými slovy, současná politická reprezentace si vážně zahrává s osudem této země. Mohlo by se nám stát, že naše „cesta do Evropy“ z ruského područí, skončí dříve, než opravdu začala.

 

Literární noviny, 14.7.2008