Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Katarze?

Katarze?

Státy se udržují těmi idejemi, ze kterých vznikly, prohlásil kdysi první československý prezident Tomáš G. Masaryk. Přijmeme-li tuto tezi, lze vzepětí emocí ve velké části národa, jehož jsme byli svědky v souvislosti se smrtí bývalého českého prezidenta Václava Havla, interpretovat i jako střet dvou různých souborů idejí, které stály u zrodu České republiky.

 Ten první je spojen právě s Havlem, a to z let 1989 a 1990, kdy se demokratická česká státnost pokoušela navázat na tradice i hodnoty masarykovského Československa a disidentské komunity v době normalizace. Byly to hodnoty „pravdy a lásky“, odpovědnosti a odmítnutí života ve lži, které Havel vtělil do svého prvního prezidentského projevu.

 Jenže novodobá česká státnost vznikla vlastně dvakrát: v roce 1990 a pak v roce 1993, po rozpadu Československa. Soubor hodnot, který dominoval v druhém případě, se ovšem od toho dřívějšího, „havlovského“, už zásadním způsobem lišil.

 Étos roku 1993 byl nejen téměř programově založen na odmítnutí „naivního idealismu“ reprezentovaného Havlem, ale byl navíc vnitřně schizofrenní, pokud jde o národní identitu. Nový český stát vzniknul na jedné straně jako projev povýšené snahy „nenechat se zdržovat“ při zavádění neviditelné ruky trhu Slováky; na straně druhé to byl vlastně útvar „zbytkový“, bez identity, s nímž si na rozdíl od Slováků, kteří měli jasný státotvorný cíl, většina Čechů nevěděla rady.

 Posledních 18 let bylo jen variacemi na tuto schizofrenii: na jedné straně  život podle černobílých ideologických not „trhu bez přívlastků“, pepřený odporem k moralizování a občanské společnosti, jakož i účetnickou mentalitou politické elity; na straně druhé nedostatek národní identity, kompenzovaný o to více výkřiky o „národních zájmech“ a eurokverulantstvím.

 Jsou-li toto ideje, z nichž primárně vznikl a kterými se udržoval od roku 1993 český stát, logickým výsledkem je dnešní kleptokracie, spíše než demokracie, a neochota konstruktivně spolupracovat  v rámci vyšších celků, včetně EU. Stejně jako v roce 1993 byli údajnou přítěží pro náš rozlet Slováci, a následně i celý Visegrád, dnes prý brání „české výjimečnosti“ v rozletu Unie.

 Není divu, že v souvislosti s masovými projevy smutku nad Havlovým skonem bylo tak možné zaslechnout názory, že jde o jakousi katarzi. Lidé prý svým důstojným truchlením nejenom vyjadřovali úctu konkrétnímu člověku,  ale také se tak identifikovali s hodnotami, které Havel reprezentoval.

 Katarze by prý měla spočívat v oživení těchto hodnot alespoň do té míry, že by pomohly změnit patologické poměry v české politice i společnosti obecně. Jenže lze bohužel pochybovat o tom, že k něčemu takovému dojde.

 Havel i Masaryk byli výjimeční tím, že „nebyli jako oni“, což jsou v současném Česku nejenom ti, kdo si říkají politici, ale i všichni ti, kdo sice nadávají na poměry a všudypřítomnou korupci, ale tím jejich občanský aktivismus končí. Což je většina společnosti, jakkoliv se objevují nadějné iniciativy mezi mladými, odkojenými novými komunikačními technologiemi a napojenými na svět za českými humny.

 Že „katarze“ zřejmě pro tentokrát skončila slzami ve smutečních průvodech i u televizních obrazovek, si ostatně budeme moci ověřit, jakmile se obnoví po Novém roce politický provoz. Český stát se bude nejspíš bohužel i nadále „udržovat“ přízemně cynickými idejemi, z nichž vzniknul v roce 1993, nikoliv idejemi z roku 1990. Což znamená, že ke změně nedojde pokojnou katarzí, ale nejspíš, jak to v českých dějinách chodí, „revolučním“ obrácením poměrů na ruby.

Právo, 28.12.2011