Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kde chybí Havel nejvíc?

Kde chybí Havel nejvíc?

I kvůli vzedmutí emocí, které následovaly po jeho skonu minulý rok, se  stal Václav Havel spíše mýtickou než historickou postavou. Někteří obdivovatelé mu přisuzují kvality, které z něj činí téměř svatého, zatímco nejhlasitější odpůrci se o něj cynicky otírají jako o údajného „služebníka Satana.“ Než se vrátí z říše mýtů do historie, kde bude jeho odkaz možné realisticky zhodnotit, bude tento typ „havlologie“ kvést i proto, že se na tom dá vydělat.

 Nicméně Havlova roční nepřítomnost už umožňuje pod nánosem kýčovitého balastu lépe rozeznat, kde jeho hlas skutečně chybí. Jeho nejvýraznější kvalitou totiž byla schopnost, i během pobytu v politice, zpochybňovat „samozřejmost“ politického i civilizačního provozu a stavět proti němu odpovědnost.

 Havel se ve všech svých rolích—dramatika, nejznámějšího disidenta i politika—pozastavoval nad tím, s jakou samozřejmostí přijímá „racionalistická“ západní civilizace, ať už ve své demokratické nebo totalitní podobě, jistý typ odlidštěného provozu, který může být sebezničující. Už jako začínající dramatik útočil na absurdní jazyk i některé „samozřejmé“ lži, které pomáhaly udržovat zbyrokratizovaný provoz komunistického režimu. Po celý život vytrvale připomínal potřebu úžasu a pokory před Bytím.

 Mezi obhájci údajně „standardní“ politiky a neviditelné ruky trhu, v něž se po roce 1989 nadšeně a nekriticky proměnila většina nových politiků i mediálních komentátorů, bylo populární pod nálepkou „nepolitická politika“ zesměšňovat Havlovy „nepraktické“ otázky po roli politických stran, významu občanské společnosti, úloze morálky v politice, nebo nebezpečích tupého a potenciálně sebezničujícího  samopohybu industriální civilizace. Zejména  „velké“ otázky smyslu a morálky jsme měli  po fiasku s komunistickou utopií nechat být a přijmout politiku jako pragmatické kolbiště zájmů.

 Dnes je Západ v hluboké krizi. Národní demokracie i stále více zprivatizované státy přestávají fungovat ve střetu s globálním trhem, který, teď už v planetárním měřítku, drancuje přírodu a pod praporem růstu přeměňuje lidi v recyklovatelné zdroje práce a konzumu. Intelektuálové a nejrůznější hnutí „rozhořčených“ proti tomu sice rebelují, ale politické elity, závislé na velkých penězích, jedou ve vyjetých kolejích technologie moci. Otázky po „smyslu“ si v politice nikdo neklade, vize skoro nikdo nenastoluje. 

 Jeden český komentátor kdysi popsal Havlovy výzvy ke globální odpovědnosti jako „večerníčky“ pro znuděný Západ. Pravda, Havel se ve svých výzvách občas neubránil laciným generalizacím a ve svém chování rozporům,  když na jedné straně vystupoval jako kritik bezmyšlenkovitého provozu a na straně druhé v roli politika participoval v jeho často kýčovitých rituálech.

 Zároveň je ale zřejmé, že byl nejen u nás, ale na Západě obecně, hlasem, který dnes chybí. Možná si budeme muset prožít rostoucí krizi naší civilizace až na dřeň, než pochopíme, před čím jasnozřivě varoval dávno před nástupem „standardní“ demokracie u nás, například v eseji Politika a svědomí. Začíná být totiž zřejmé, že vyčerpaná „politika provozu“, v níž se na globální úrovni, v Evropské unii, nebo ve stále více zkorumpované stranické politice národních demokracií vážné problémy flikují jen dalšími „provozními opatřeními“ a expertním rozumem, je slepou uličkou.

Právo, 17.12.2012