Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kde přetrhnout řetěz imigrace

Kde přetrhnout řetěz imigrace

Do Evropy a USA by se prý rádo dostalo několik desítek miliónů lidí, přitom absorpční schopnost vyspělých zemí je jich přijmout zhruba milión, varuje Antonín Rašek (Právo, 16.6.2015). Zřejmě aby hrozbu masové imigrace podtrhl, dodává, že na světě jsou miliardy lidí, kteří mají méně než dva dolary denně.

Stejně jako mnoho dalších publicistů míchá Rašek hrušky s jablky, což debatě o současné migrační vlně příliš neprospívá. Zkusme tedy jablka a hrušky oddělit. Začít lze tím, že imigrant není totéž co uprchlík.

Uprchlíci jsou lidé v nouzi, definovaní mezinárodním právem. Většinou jsou lidé, kteří i navzdory tomu, že mají pár dolarů na den, se na emigraci ze svých domovů nijak nechystali. Byli vyhnáni válkou nebo rozvratem své země.

Většina běžných migrantů naopak nikam neprchá, jdou prostě za lepším. A většina z nich se o to pokouší legálními způsoby. Na Západ by se sice rády dostaly desítky milióny takových migrantů, jenže současná kalamita je způsobena uprchlíky.

Máme přitom co činění se dvěma velkými skupinami uprchlíků: desetitisíci těch, co už jsou na jihu Evropy, a milióny těch, kteří přežívají v nelidských podmínkách v utečeneckých táborech na hranicích válečných zón.

Pokud jde o ty, kteří už jsou v Evropě, je jistě třeba zjistit, kolik z nich jsou jen ekonomičtí migranti, a ty, pokud to jde, vrátit do jejich zemí. EU ale tuto migrační vlnu zastaví, jen pokud přijme celou řadu komplexních opatření. K těm ale nepatří, že budeme běžence, kteří už na jihu EU jsou, demonstrativně ignorovat či ponižovat v naději, že naše nelidské zacházení s nimi odradí další.

Když se Rašek ptá, kde přetrhnout řetěz imigrace, je to v prvé řadě oddělení uprchlíků od imigrantů.  Milióny uprchlíků ve válečných zónách asi nikdo nebude podezírat z toho, že se tísní v uprchlických táborech kvůli vidině lepších výdělků.  Vyspělé země jim mohou pomoct různými způsoby, včetně přesídlení těch, co mají zájem, na Západ.

Běženci, kteří už jsou v Evropě, jsou „jiný šálek kávy“. Jisté je, že země jižního křídla Evropské unie nemají kapacity, aby je řádně prověřily a dlouhodobě se o ně staraly. I proto volají jak ony, tak i mnohé další po kvótách. Státy, které si běžence podle kvót rozeberou, mají mimo jiné zjistit, zda jde o skutečné uprchlíky. Je přitom jasné, že jakmile uprchlíci dostanou „papíry“, mohou jít v rámci EU, kam chtějí. Že by jich právě u nás zůstaly tisíce, opravdu nehrozí.

Rašek také kritizuje moji dřívější ironickou řečnickou otázku, zda princip dobrovolnosti, který proti kvótám hájí česká vláda, znamená, že si z uprchlíků budeme vybírat. Ptal jsem se po kritériích takového výběru. Znamená to kupříkladu, že si budeme vybírat kupříkladu křesťany nebo lidi světlejší pleti?  

Smyslem této provokativní otázky bylo ukázat, že ČR by se ocitla na evropské úrovni v politickém minovém poli. Nejenže není jasné, proč by většina zemí EU měla tolerovat, že si právě Češi a některé další země vyberou z uprchlíků ty, kteří jim vyhovují, zatímco zbytek nechají jiným zemím.

Navíc, jakmile začneme mluvit o vybírání si z lidí, kteří jsou v nouzi, budeme muset deklarovat kritéria výběru. A ta nelze stanovit, aniž by se vyspělejším zemím EU nejevila jako latentně rasistická nebo xenofobní.

Právo, 17.6.2015