You are here: Home Members redaktor's Home Kdo bude vládnout, rozhodnou nesystémové strany

Kdo bude vládnout, rozhodnou nesystémové strany

Průzkumy stranických preferencí setrvale ukazují, že obě volební koalice současných opozičních stran by mohly získat mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti procenty hlasů, zatímco hnutí ANO mezi pětadvaceti a třiceti procenty. Pokud obě koalice nebudou mít po volbách dohromady většinu křesel v Poslanecké sněmovně, spustí se složitá politická partie, v níž hlavní roli budou hrát malé nesystémové strany.

Ať už hnutí ANO skončí ve volbách první na pásce, nebo třeba až za jednou z koalic, víme už z prohlášení prezidenta Zemana, že šanci sestavit vládu dostane lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Rozehraje se tak složitá povolební partie, v níž bude Babiš mít k vytvoření vlády s většinovou podporou jen dvě cesty: buď se mu s přispěním prezidenta podaří po nějaké době (stejně jako v první polovině roku 2018) přesvědčit ke spolupráci jednu nebo více stran, které zatím pevně stojí proti němu—tentokrát v podobě koalic Spolu a PirStan; anebo se může pokusit dát dohromady vládu spolu s menšími stranami, které se případně probojují do Sněmovny.

Je jisté, že z těch se do Sněmovny probojuje Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Průzkumy ale zatím setrvale naznačují, že by jak ANO, tak SPD musely dosáhnout volebních výsledků o několik procent přesahujících současné predikce, aby popřípadě mohly vytvořit většinovou vládu samy. Babiš by tedy ve scénáři, v němž by se vládu pokusil sestavit s malými stranami, potřeboval skoro jistě spolupráci ještě jedné menší strany.

Průzkumy naznačují, že kromě SPD by se z menších stran mohly probojovat do Sněmovny ještě Komunistická strana Čech a Moravy a Přísaha Roberta Šlachty.

Obě se ale v průzkumech pohybují těsně nad (a v některých těsně pod) hranicí pěti procent, a pokud by se nakonec jedna nebo obě do Sněmovny nedostaly, byla by to výhra pro obě koalice. Nejen proto, že by se hlasy odevzdané pro obě menší strany přerozdělily mezi strany a koalice, které pětiprocentní hranici překonají, což by obě koalice v přepočtu hlasů na mandáty posílilo více než hnutí ANO, ale i proto, že by Babiš jen těžko dával dohromady vládu jen s SPD.

Nedá se samozřejmě ještě úplně vyloučit, že se do Sněmovny probojuje nakonec i sociální demokracie, což by nejspíš Babišovi otevřelo dveře k tomu, aby se pokusil sestavit vládu na současném půdorysu. Jenže i to by bylo o poznání složitější než na začátku roku 2018, protože KSČM na sjezdu v druhé polovině října nejspíš potvrdí, že s Babišem už  nechce spolupracovat. Případná koalice ANO s ČSSD by tak ve světle nevraživosti SPD k ČSSD musela doufat, že ji podpoří Přísaha—pokud se ovšem Přísaha do Sněmovny vůbec dostane.

Vůdcovské strany se těžko dohodnou

I když si ale představíme pravděpodobnější scénář, v němž se do Sněmovny dostanou jak komunisté, tak Přísaha, ale nikoliv ČSSD, bude případné jednání Babiše s těmito stranami o vládě nesmírně složité. Hlavním problémem je charakter stran, které by se pokoušely o dohodu.

ANO, SPD i Přísaha jsou vůdcovské strany. Neexistuje v nich skutečná vnitrostranická demokracie. Zcela závisí na osobách svých vůdců. Jednání těchto mužů s dosti zbytnělými egy a totální kontrolou na svými stranami by hezky naplnilo lidové rčení o několika kohoutech na jednom dvorku.

Pro Babiše by byly snahy vytvořit vládu s těmito vůdcovskými subjekty navíc problematické i proto, že ačkoliv jeho vlastní hnutí nepatří k politickým subjektům hájícím důsledně pravidla liberální demokracie,  podařilo se mu přeci jen vytvořit pro ANO obraz hnutí, které není extrémistické. To se odráží i v tom, že v Evropském parlamentu ANO patří k frakci liberálních stran.

Spolupráce zejména s SPD by tento obraz značně poškodila. Bylo by to dost podobné řešení, k němuž se uchýlil v roce 2016 šéf slovenského Smeru Robert Fico, když vytvořil vládu spolu se Slovenskou národní stranou, Mostem-HÍD a stranou Sieť. Spolupráce zejména s krajně nacionalistickou SNS předznamenala propad Smeru a popularity Fica.

I kdyby se nakonec podařilo Babišovi vytvořit většinovou vládu na základě spolupráce s SPD a Přísahou, byl by to tedy projekt značně nestabilní, velmi pravděpodobně odsouzený kvůli rozepřím mezi „třemi kohouty“ k předčasnému pádu.  Nicméně nebude-li mít Babiš jiné východisko, nelze vyloučit, že se o takové řešení pokusí.

Pro Českou republiku by takové řešení bylo samozřejmě devastující nejen kvůli předpokládaným vládním prioritám takového slepence nesystémových vůdcovských stran, ale i kvůli tomu, jaké světlo by to na ni vrhalo na evropské půdě.

Babišovi by za jistých okolností mohla znovu pomoct KSČM, pokud se do Sněmovny probojuje, ale, jak už bylo řečeno, není to příliš pravděpodobné. Současná vzpoura ve straně proti vedení Vojtěcha Filipa, který vsadil na cynickou spolupráci s Babišem, na sjezdu nejspíš vyústí do zvolení buď takového nového vedení, které bude chtít stranu buď posunout ideologicky--více k jejím komunistickým kořenům. Anebo vedení, které bude sice (kupříkladu v postavě Kateřiny Konečné) „středové“, ale ani tak nijak otevřené k obnovení spolupráce s Babišem, která byla v posledních letech pro KSČM zničující.

Zdá se tedy, že Babiš, opoziční vůdci a celá česká veřejnost budou při vyhlašování volebních výsledků s největším zájmem nakonec sledovat výsledky malých nesystémových stran. To, jak dopadnou, může zásadně určit české politické dění nejméně do prezidentských voleb v roce 2023, které mají potenciál jakékoliv politické aranžmá vytvořené po letošních sněmovních volbách rozkolísat či dokonce rozmetat.

Deník Referendum, 27.8.2021