Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kdo politicky zaplatí majetkové vyrovnání s církvemi

Kdo politicky zaplatí majetkové vyrovnání s církvemi

Na majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi, které schválila minulý týden vláda, existují různé názory. Je možné zaznamenat jak chválu, že se konečně podařil jakýsi historický průlom, tak rozpaky nad tím, zda se jedná o nejlepší možné řešení, tak odmítání.

 

Opoziční sociální demokracie zvolila střední cestu. Například její místopředseda a bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka tvrdí, že vyrovnání s církvemi je namístě, ale že by se tak mělo stát prostřednictvím jednorázového vyrovnání, které by zamezilo tomu, že částka navržená vládou—83 miliard korun—se při rozložení do splátek na šedesát let vyšplhá na neuvěřitelných 270 miliard korun.

 

Ať už bude řešení nakonec jakékoliv, víme, kdo ho zaplatí—státní kasa, tedy daňový poplatník. Co ale cena politická?

 

Ta také může být vysoká, protože majetkové vyrovnání s církvemi rozhodně není čímsi, co by v silně sekularizované české společnosti vzbuzovalo nějaké nadšení. Po dobu několika dní po oznámení vládního návrhu ale alespoň existovala šance, že se podaří vládní rozhodnutí prodat veřejnosti jako morální gesto v kontextu vyrovnání s minulostí.

 

Tyto šance ovšem víceméně zruinoval člen vlády za KDU-ČSL Cyril Svoboda, když veřejně vybídnul poslance a senátory své strany, aby v nadcházející prezidentské volbě volili Václava Klause, protože jenom tak prý Klausova Občanská demokratická strana pomůže lidovcům se schválením zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

 

Svobodova pozdější vysvětlení jeho výzvy znějí logicky. Lidovci chtějí něco od občanských demokratů, zatímco ti chtějí něco od lidovců, buďme tedy transparentní. Není na tom údajně nic špatného.

 

Se Svobodovou logikou ovšem souhlasil málokdo, včetně jeho kolegů v KDU-ČSL. Ti varovali, že se tak může stát z celé záležitosti pouhý obchod, což by mohlo v konečném součtu ublížit jak volbě prezidenta, tak zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi.

 

Někteří komentátoři, například Bohumil Doležal, ovšem kritizovali kritiky Svobody za údajně nemístné svatouškovství. Dohoda, kterou naznačil Svoboda, prý není něčím, nad čím bychom se měli pohoršovat. Buďme realisty.

 

Potíž je v tom, že ať už je taková dohoda realistická nebo ne, už jen veřejně vyslovené úvahy o ní posunuly diskusi o majetkovém vyrovnání do zcela jiné roviny. Zejména pak narostla politická cena takového kroku.

 

Celou záležitost totiž bylo možné udržet v rovině jakési politické morálky, kdyby nebylo vládní schválení plánu na majetkové vyrovnání nešťastně načasováno před volbu prezidenta, což už samo o sobě vzbudilo spekulace, že jde o politický obchod, a kdyby pak Svoboda de facto za takový obchod veřejně neorodoval. Občanským demokratům by se jistě snadněji odrážely útoky opozice, která bude mít na své straně většinu veřejnosti, kdyby mohli tvrdit, že majetkové vyrovnání s církvemi je i pro ně čímsi, co naše země měla z morálních a dalších důvodů udělat už dávno.

 

Jenže v okamžiku, kdy opozice bude schopna tvrdit, že nejde i o nic jiného, než o politický obchod, jehož hlavním cílem je zvolit znovu na Hrad Václava Klause, stane se ze zákona o majetkovém vyrovnání třaskavá směs.

Bohuslav Sobotka už koneckonců napsal ironický článek, v němž si na otázku, kolik bude stát českou veřejnost znovuzvolení Klause, odpovídá že zhruba 300 miliard korun.

 

Můžeme stokrát protestovat, že je to nemístné zjednodušení, jenže k takovému nemístnému zjednodušování nabídli lidovci a ODS opozici potřebnou munici. Výsledkem může být, že se politická cena přijetí zákona stane příliš vysokou—a to zejména pro ODS. Ta si samozřejmě nechá od lidovců pomoci se zvolením Klause, ale vzápětí bude chtít pod velkým tlakem ukázat, že znovuzvolení čestného předsedy ODS na Hrad nebylo žádným cynickým obchodem.

 

Slovo „cynický“ je zde přitom na místě. Ač například již výše zmíněný Bohumil Doležal mluví o oprávněném politickém realismu, Sobotkův bonmot o zvolení Klause za 300 miliard, bohužel nebude znít veřejnosti jako definice realismu ale cynismu—jakkoliv může být zavádějící.

 

Politika se prostě neodehrává jen v takzvaném reálu, v němž si musíme realisticky přiznat, že není údajně nic špatného na tom, když dvě politické strany, které mají vlastní zájmy, si navzájem „vyhoví“. Politika má i svoji symbolickou rovinu a také, řekněme, morálku--navzdory jistému odporu vůči tomuto pojmu v českých politických kruzích. Tato rovina byla načasováním vládního návrhu i Svobodovými slovy silně podkopána. I proto bude nakonec malým zázrakem, když zákon projde.

 

ČRo 6, 1.2.2008