Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kdo si bere občany jako rukojmí

Kdo si bere občany jako rukojmí

Jednou z oblíbených rétorických figur současné vlády a části médií je tvrzení, že si prý odbory berou vyhlášením stávky, zejména pak přerušením veřejné dopravy, většinu občanů jako rukojmí. Záleží ovšem na úhlu pohledu. Stejně přesvědčivě bychom totiž mohli argumentovat, že jako rukojmí si vzala a bere většinu občanů současná vláda.

Mohli bychom začít výsledkem loňských voleb do Poslanecké sněmovny, v nichž se většina občanů rozhodně nevyslovila pro neoliberální reformy, které kvůli údajné nezbytnosti odvrátit u nás „řecký scénář“ vyhlásila po volbách vládní koalice. Pro pravicové reformy hlasovalo přinejlepším 36 procent voličů, tedy voliči občanských demokratů a TOP 09. Věci veřejné, které se k pravicové koalici po volbách přidaly, většinu „reformních“ bodů, které s objevily v programu vlády, ve svém volebním programu neměly.

Mohli bychom tedy dost přesvědčivě argumentovat, že si politická menšina, reprezentující zhruba 36 procent obyvatel, vzala jako rukojmí většinu společnosti.

Konkrétnější podobu braní si občanů coby rukojmích na sebe vládní aktivity vzaly poté, co se vláda rozhodla pro chaotické škrty ve státních financích. Už tehdy začalo být mnoha, možná většině občanů podezřelé, proč se vláda snaží ušetřit několik miliard na státních zaměstnancích, když se zároveň nadále financují ze státního rozpočtu monumentálně předražené stavby, a když se podle různých statistik poztrácí přibližně 100 miliard korun ze zhruba 600 miliard korun, které stát utratí za státní zakázky.

Občan, kterému taková vláda zkrátila plat nebo mu hrozí zrušením různých sociálních výhod, se musí ptát, zda náhodou není rukojmím nejen vlády, ale potažmo i neprůhledných ekonomických skupin za scénou, jejichž rukojmími se zdají být někteří politici a politické strany.

To samé platí například o některých „reformách“, proti kterým protestují odbory. Důchodová reforma, kterou plánuje vláda, je i podle mnoha s vládou spolupracujících odborníků špatná a nic nevyřeší. Přesto vláda umíněně trvá na svém a s nikým o reformě příliš nediskutuje. Uspěje-li, stane se většina občanů rukojmími této poněkud autistické politiky na generace dopředu.

Zároveň se je nutné ptát, zda náhodou někteří politici nejednají takovým podivným způsobem, protože už jsou právě oni dávno rukojmími penzijních fondů, které budou, jak se zdá, především z reformy profitovat.

Občané jsou nepochybně také rukojmími více než vlažného přístupu vlády k boji s korupcí a rozkrádáním státních zakázek, které většinu občanů rozhodně pálí víc než mnoho jiných věcí, kterým vláda přisuzuje značnou důležitost. Rukojmím se každý z nás stává v tomto kontextu proto, že například každé zvýšení daní, jako třeba plánované plošné zvýšení DPH, nebo každá případná úspora ve státním rozpočtu, může s velkou pravděpodobností skončit v rukou zákulisních mafií a kmotrů.

Průměrný občan má prostě plné právo si myslet, že je rukojmím nespravedlivého systému, který ho cíleně odírá. A to především proto, že za politickými stranami, dnes především těmi vládními, stojí celé zástupy nenasytných „podnikatelských“ Otesánků, kteří si zvykli žít z toho, že ve spolupráci s politickými stranami dojí státní rozpočet.

Naprostá většina občanů reformy, tak jak je vláda naplánovala, nechce. Ne proto, že by většina občanů byla proti jakýmkoliv změnám, ale z velké části proto, že jsou to reformy nespravedlivé a povětšinou nic neřešící. Vláda ovšem trvá na svém: svými reformami koná „dobro“ pro občany. Jsou prý nutné, navíc právě v té podobě, kterou jim vtiskla vláda. I proto o reformách nehodlá příliš diskutovat, například s opozicí nebo s odbory.

V takové situaci má ovšem většina občanů naprosté právo cítit se jako rukojmí pomateného vládního záměru konat „dobro“, které nejenže nikdo nechce, ale které se při trochu racionálnější analýze jeví jako velká chyba. Scestné a uspěchané „reformní“ kutilství v důchodovém systému a zdravotnictví za situace, kdy by stačily jen parametrické změny nebo částečné opravy, jsou toho dobrými příklady.

„Braní si občanů jako rukojmích“ se asi nedá přesně kvantifikovat, ale přesto se dá se značnou mírou jistoty tvrdit, že odborářské protesty si budou brát jako rukojmí mnohem méně občanů, než kolik už jich drží jako rukojmí vláda. I proto je odborářský protest zcela na místě.

Deník Referndum, 14.6.2011