Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kdo stojí za krizí v ODS?

Kdo stojí za krizí v ODS?

Na první pohled by se mohlo zdát, že skandál okolo poslance Občanské demokratické strany Jana Moravy rozdělil stranu na dva nerovné tábory: většinu podporující předsedu Mirka Topolánka a několik málo rebelů okolo Vlastimila Tlustého. Stačí si ale porovnat reakce různých politiků ODS na krizi, a rozložení sil ve straně se jeví poněkud jinak.

 

V hodnocení skandálu se totiž ke zdánlivě slabší skupině de facto přidali první místopředseda strany Pavel Bém, prezident Václav Klaus a předseda Senátu Přemysl Sobotka. Klaus se dostal s Topolánkem do křížku, když prohlásil, že kauza Morava je krizí „systému politiky“, která se stala bojem o moc, jenž je zbaven idejí.

 

Jeho slova připomínají to, co na adresu Topolánkova vedení pronáší už nějakou dobu Tlustý.Ten také argumentuje, že Topolánek zradil program, že mu nejde o ideje, ale o moc. Není to náhoda. Tlustý je znám tím, že je Klausovi blízko.

 

Bém odsoudil Moravu a postavil se vlažně k vylučování Tlustého ze strany. V různých vyjádřeních je stále kritičtější k Topolánkovi. I když před časem oznámil, že nebude kandidovat na funkci předsedy strany na prosincovém sjezdu ODS, nechal si dvířka pootevřené, když zároveň naznačoval, že se situace ve straně může změnit, zejména po říjnových volbách do krajů a Senátu.I on má blízko ke Klausovi.

 

Sobotka se nedávno spojil s Klausem proti Topolánkovi, když s ním v Lánech souhlasil, že by Česká republika neměla ratifikovat Lisabonskou smlouvu, dokud se nezmění postoj Irska. Komentátoři se vesměs věnovali zahraničně-politické dimenzi tohoto prohlášení, zatímco má především domácí dopady. Je to totiž rukavice hozená do tváře Topolánka, který mluví o nutnosti Lisabonskou smlouvu ratifikovat, neboť si je vědom, že by utrpělo české předsednictví.

 

Klaus také opakovaně naznačuje, že Česká republika potřebuje silnou vládu, schopnou prosadit reformy. I Sobotka nyní připouští, že by vláda mohla padnout, načež by mohla vzniknout jiná.

 

Poskládáme-li tyto střípky dohromady, téměř se zdá, že načasování útoku na Topolánka není vůbec náhodné. Prezident si přes léta vyléčil nemocný kyčel, nabral síly, a jeho první útok přišel vzápětí, když ostře nesouhlasil s vládním stanoviskem k rusko-gruzínskému konfliktu. Přidáme-li jeho nesouhlas s Topolánkovým postojem k Lisabonské smlouvě, bylo jen otázkou času, kdy se okolo Topolánka začne něco dít.

 

Ostatně, že se něco začne dít zhruba právě na podzim, předpovídali někteří komentátoři, včetně autora tohoto textu, už před prezidentskou volbou. Varovali Topolánka, jenž se s vervou zasazoval o Klausovo znovuzvolení, že prezident bude v druhém funkčním období neřízená střela, a že jedním z jeho cílů bude se zbavit právě Topolánka.

 

Prezident a jeho spojenci v ODS jsou přitom v poměrně dobré pozici. K pádu Topolánkovy vlády nepotřebují v ODS většinu. Stačí několik „rebelů“, zbytek udělá opozice. Po pádu vlády už karty rozdává prezident.

 

Je zvláštní, že Topolánek, který pád vlády připouští, mluví o menšinové vládě bez důvěry, kterou by vedl on. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by ho prezident ve funkci premiéra ponechal. A skončí-li Topolánek v premiérském postu, nebude dlouho ani předsedou ODS. Není těžké uhádnout, kam se pak začnou houfně přidávat politici ODS, kteří se nyní tváří jako Topolánkovi spojenci. Koneckonců pro mnohé je ODS především výtahem k moci, a všichni mají skvěle vyvinutý cit pro to, kam se přesouvá těžiště stranické moci.

 

Topolánka by mohlo zachránit snad jen jasné--a tedy překvapivé—vítězství ODS v krajských a senátních volbách. Jenže je v těžké situaci. ODS kontroluje 13 ze 14 krajů, a i vítězství ve většině z nich může být interpretováno jako porážka, neboť několik krajů ODS nejspíš ztratí.

 

Lze se samozřejmě zeptat, zda by Klaus a jeho spojenci mohli chtít destabilizovat vládu před českým předsednictvím Evropské unie. Je to špatně položená otázka, neboť Klausovi je úspěch či neúspěch českého předsednictví lhostejný. Navíc by oslabená vláda—například vláda v demisi nebo menšinová vláda jim jmenovaná po pádu Topolánka—přenechala během předsednictví evropské pódium právě jemu.