Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kdo útočí na demokracii

Kdo útočí na demokracii

Ministr financí Miroslav Kalousek označil nedávné protesty organizované pod záštitou Holešovské výzvy za útok proti demokratickému systému. Měl pravdu přinejmenším v tom, že některé požadavky, které na demonstracích zazněly, nesměřovaly k nápravě věcí s pomocí mechanismů zastupitelské demokracie, ale útočily přímo na demokratický systém, tak jak ho známe.

Nad čím se Kalousek bohužel nezamyslel, je otázka, co vlastně slouží jako palivo protidemokratických nálad. Musel by dojít k názoru, že takové nálady často vznikají tehdy, když demokratická politika není schopná artikulovat a prosazovat veřejné zájmy, je netransparentní a zkorumpovaná, čímž selhává ve své samotné podstatě.

Političtí analytici upozorňují už drahnou dobu, že katastrofální stav české politické kultury i všudypřítomná systémová korupce přímo vybízejí k nástupu nedemokratických, populistických sil nabízejících jednoduchá řešení.  Dodávají, že jsme doposud měli vlastně štěstí, že se zatím nezjevila charismatická osobnost, která by se postavila do čela takového hnutí.

Obviňovat v tomto kontextu Holešovskou výzvu z nějaké zásadní nedemokratičnosti je pokrytectví. Její požadavky na odstoupení vlády a prezidenta, zavedení vlády odborníků, zastavení některých reforem či posílení přímé demokracie, jsou jistě radikální, ale ve srovnání s tím, co by přijít mohlo, pokud bude česká politika hlavního proudu pokračovat v zajetých kolejích, jsou to ještě stále požadavky „uvnitř“ systému, spíše než útok na samotný demokratický režim.

Tím byla spíše vyjádření některých skupin a lidí, kteří se na Holešovskou výzvu nalepili, což jsou ty síly, kterých bychom se měli bát. Jisté ovšem je, že „tekutý hněv“ lidí podporujících Holešovskou výzvu, jakož i hněv skupin, které protesty Holešovské výzvy využily či zneužily, by mohl být o poznání méně rozšířený, kdyby oficiální demokratická politika byla schopná nabízet věrohodná řešení nakupených problémů.

K tomu by ovšem bylo zapotřebí hluboké sebereflexe ze strany hlavních politických sil. Že toho nejsou schopny, jsme si mohli ověřit během debaty při pokusu opozice o vyslovení nedůvěry vládě.

Je sice pěkné, že vládní koalice ukázala neochvějné odhodlání přežít za každou cenu, ale každý další den jejího přežívání bude posilovat „tekutý hněv“, jehož jeden proud se může snadno přelít od frustrace a bezmoci k protidemokratické akci. I kdyby totiž byly vládní reformní záměry stokrát správné, vláda opírající se o zcela zprofanovanou politickou sektu, vytvořenou bezpečnostní agenturou, a prolezlá obviněními z korupce, navíc ovládaná prezidentem utrženým ze řetězu, jen zvyšuje pocit nelegitimnosti demokratické politiky jako takové.

Nálady, které mají vysoký potenciál vybouchnout, a možná ohrozit samotnou demokracii u nás, posiluje ideologicky zabedněná, brutálně asociální vládní politika, faustovsky věřící, že se lze pro „dobrou věc“ spojit i s ďáblem.

Nic totiž „nevybouchne“ jenom proto, že před takovou hrozbou varuje levice, nebo proto, že levicová opozice vyvolá hlasování o nedůvěře. Naopak, ČSSD možná pomohla v podobě kritické rozpravy o vládě zmírnit na krátký čas tlak pod přetopeným kotlem.

Právo, 22.3.2012