Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kdo vyhraje válku sankcí

Kdo vyhraje válku sankcí

Když už se nějaká aliance zemí rozhodne uvalit sankce na jiného člena mezinárodního společenství, aby ho kupříkladu potrestala za agresi nebo donutila přijít k „jednacímu stolu“, je skoro nemožné takovou sankční válku vyhrát, když někteří politici trestajících států veřejně sankce zpochybňují a nedokáží se spojenci „držet basu“.

Stejně jako ve skutečné válce je i ve válce sankcí a protisankcí důležité, která strana demonstruje větší odhodlání uspět. Vyhrát, jakkoliv je ve válce sankcí „vítězství“ relativním pojmem, tak může i ta strana, která je z ekonomického hlediska ve zjevné nevýhodě, což je pravděpodobný scénář i v současné válce sankcí mezi Západem a Ruskem.

V ekonomické rovině drží Západ v ruce hlavní trumfy. Rusko coby v podstatě obdoba ropného emirátu, vyvážejícího převážně suroviny, je v tomto konfliktu v nevýhodě, protože pro svůj provoz na mnoha úrovních potřebuje západní bankovní sektor , jakož i vyspělé technologie, které není samo schopno vyrobit.

Mohlo by samozřejmě sáhnout až k zastavení dodávek ropy a plynu, ale tím by se odřízlo od finančních zdrojů, které tvoří většinu jeho příjmů. I proto zůstává energetické vydírání ve škále ruských protisankcí až na posledním místě.

Rusko má ovšem zatím nad Západem navrch, pokud jde o vůli uspět. Vladimír Putin si byl schopen s pomocí nacionalistické rétoriky a výkonné propagandistické mašinérie udržet pro svou politiku vysokou domácí podporu. Vytvořil cosi jako válečnou atmosféru, v níž je většina Rusů ochotná přinášet na oltář vlasti nemalé oběti. A jak víme z historie, v tom mají Rusové neobyčejnou výdrž i zkušenosti.

Podíváme-li se v kontrastu s Ruskem na západní země, vidíme hned několik problémů, včetně toho, že nějaká forma discipliny a jednoty se mnohem hůře udržuje ve společenství desítek demokratických zemí, než jen v jednom autoritářském státu.

Zatímco tedy politici některých států zdůrazňují odhodlání a potřebu jednoty, v jiných politici veřejnosti sdělují,  že oni sami v sankce nevěří a mají obavy z jejich ekonomických dopadů. Na svoje názory mají samozřejmě právo, ale když už se jejich země dobrovolně k sankcím zavázaly, bylo by nepochybně správnější, kdyby  spolu s ostatními jednotně tvrdili, že Západ ekonomické dopady sankcí i ruských protisankcí za cenu potřebných obětí ustojí, protože jde o víc, než o hokynářskou aritmetiku.

Místo toho, si můžeme užívat úvah předních politiků nejen o tom, že v sankce nevěří, ale když už se stalo, jak nemuset nic obětovat. Anebo že by se místo sankcí raději mělo nějak dál vyjednávat--i třeba za cenu politiky„appeasementu“, nechvalně známé z evropských dějin.

Putinovi tedy zatím stačí udržovat doma „válečné“ odhodlání a doufat, že nová střední třída majetných Rusů, která vznikla v posledním čtvrtstoletí, si bude ve jménu vlastenectví i nadále ochotna odříkat řadu konzumních požitků, na které si zvykla. Západ má naopak už na začátku tohoto konfliktu „vůlí“ vážné problémy.

Putin už ví, že kupříkladu Kypr, Slovensko, Maďarsko a částečně i Česko jsou slabé články v západní alianci, s nimiž lze „pracovat“, k čemuž má Rusko  k dispozici nejen politiku „cukru a biče“, ale i rozsáhlé agenturní sítě. A že budou zřejmě přibývat další země, protože zpohodlněné a cynické západní střední třídy jsou ochotné obětovat ve jménu jakýchkoliv vyšších zájmů jen velmi málo.

Západní politika se už dávno stala především populistickým nasloucháním tomu, co chce „lid“. A ten začne brzy reptat. Co mu je do nějaké Ukrajiny—daleké, komplikované země, o níž nic nevíme? Nebo principů mezinárodního práva, když ztráta ruských trhů bude znamenat ztrátu pracovních míst a zisků? Nebylo by lepší Rusko konstruktivně „pochopit“?

 Jinými slovy: protože válka sankcí je na obou stranách především útokem na pohodlnost, vyhraje nakonec ta strana, která se je ochotná se něčeho vzdát. A jako taková se momentálně jeví spíše ta ruská—se všemi možnými následky, které to může mít pro budoucnost Evropy.

Právo, 23.8.2014