Kdo vyhraje válku sankcí

Když už se nějaká aliance zemí rozhodne uvalit sankce na jiného člena mezinárodního společenství, aby ho kupříkladu potrestala za agresi nebo donutila přijít k „jednacímu stolu“, je skoro nemožné takovou sankční válku vyhrát, když někteří politici trestajících států veřejně sankce zpochybňují a nedokáží se spojenci „držet basu“.

Stejně jako ve skutečné válce je i ve válce sankcí a protisankcí důležité, která strana demonstruje větší odhodlání uspět. Vyhrát, jakkoliv je ve válce sankcí „vítězství“ relativním pojmem, tak může i ta strana, která je z ekonomického hlediska ve zjevné nevýhodě, což je pravděpodobný scénář i v současné válce sankcí mezi Západem a Ruskem.

V ekonomické rovině drží Západ v ruce hlavní trumfy. Rusko coby v podstatě obdoba ropného emirátu, vyvážejícího převážně suroviny, je v tomto konfliktu v nevýhodě, protože pro svůj provoz na mnoha úrovních potřebuje západní bankovní sektor , jakož i vyspělé technologie, které není samo schopno vyrobit.

Mohlo by samozřejmě sáhnout až k zastavení dodávek ropy a plynu, ale tím by se odřízlo od finančních zdrojů, které tvoří většinu jeho příjmů. I proto zůstává energetické vydírání ve škále ruských protisankcí až na posledním místě.

Rusko má ovšem zatím nad Západem navrch, pokud jde o vůli uspět. Vladimír Putin si byl schopen s pomocí nacionalistické rétoriky a výkonné propagandistické mašinérie udržet pro svou politiku vysokou domácí podporu. Vytvořil cosi jako válečnou atmosféru, v níž je většina Rusů ochotná přinášet na oltář vlasti nemalé oběti. A jak víme z historie, v tom mají Rusové neobyčejnou výdrž i zkušenosti.

Podíváme-li se v kontrastu s Ruskem na západní země, vidíme hned několik problémů, včetně toho, že nějaká forma discipliny a jednoty se mnohem hůře udržuje ve společenství desítek demokratických zemí, než jen v jednom autoritářském státu.

Zatímco tedy politici některých států zdůrazňují odhodlání a potřebu jednoty, v jiných politici veřejnosti sdělují,  že oni sami v sankce nevěří a mají obavy z jejich ekonomických dopadů. Na svoje názory mají samozřejmě právo, ale když už se jejich země dobrovolně k sankcím zavázaly, bylo by nepochybně správnější, kdyby  spolu s ostatními jednotně tvrdili, že Západ ekonomické dopady sankcí i ruských protisankcí za cenu potřebných obětí ustojí, protože jde o víc, než o hokynářskou aritmetiku.

Místo toho, si můžeme užívat úvah předních politiků nejen o tom, že v sankce nevěří, ale když už se stalo, jak nemuset nic obětovat. Anebo že by se místo sankcí raději mělo nějak dál vyjednávat--i třeba za cenu politiky„appeasementu“, nechvalně známé z evropských dějin.

Putinovi tedy zatím stačí udržovat doma „válečné“ odhodlání a doufat, že nová střední třída majetných Rusů, která vznikla v posledním čtvrtstoletí, si bude ve jménu vlastenectví i nadále ochotna odříkat řadu konzumních požitků, na které si zvykla. Západ má naopak už na začátku tohoto konfliktu „vůlí“ vážné problémy.

Putin už ví, že kupříkladu Kypr, Slovensko, Maďarsko a částečně i Česko jsou slabé články v západní alianci, s nimiž lze „pracovat“, k čemuž má Rusko  k dispozici nejen politiku „cukru a biče“, ale i rozsáhlé agenturní sítě. A že budou zřejmě přibývat další země, protože zpohodlněné a cynické západní střední třídy jsou ochotné obětovat ve jménu jakýchkoliv vyšších zájmů jen velmi málo.

Západní politika se už dávno stala především populistickým nasloucháním tomu, co chce „lid“. A ten začne brzy reptat. Co mu je do nějaké Ukrajiny—daleké, komplikované země, o níž nic nevíme? Nebo principů mezinárodního práva, když ztráta ruských trhů bude znamenat ztrátu pracovních míst a zisků? Nebylo by lepší Rusko konstruktivně „pochopit“?

 Jinými slovy: protože válka sankcí je na obou stranách především útokem na pohodlnost, vyhraje nakonec ta strana, která se je ochotná se něčeho vzdát. A jako taková se momentálně jeví spíše ta ruská—se všemi možnými následky, které to může mít pro budoucnost Evropy.

Právo, 23.8.2014