Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kdy se naplní slova hymny sametové revoluce?

Kdy se naplní slova hymny sametové revoluce?

Podle průzkumu agentury Median nenaplnil  u nás vývoj od listopadu 1989 očekávání 54 procent lidí. Zároveň většina účastníků průzkumu uvedla, že se zlepšila kvalita života.

Co si z výsledků takového průzkumu vzít? Ptáme-li se lidí na „očekávání“ a na jejich případné naplnění, nemůže to dopadnout dobře. Očekávání téměř vždy předčí pozdější realitu.

A jaká vlastně očekávání v roce 1989 byla? O tom žádný průzkum neexistuje, ale i tak se lze domnívat, že byla značně nerealistická.

Už proto, že lidé, kteří se vynořili ze čtyř dekád diktatury, která navíc omezovala přístup k informacím a svobodnému cestování, jen těžko mohli mít realistickou představu o tom, co obnáší ona všemi vzývaná svoboda—ať už v osobní rovině, nebo v politice, nebo v ekonomice. Většina také měla jen malé ponětí o tom, že liberální demokracie je poměrně komplikovaný systém, jehož podstata rozhodně nespočívá jen v tom, že se jednou za čas konají volby.

Zároveň ale nelze úplně souhlasit s názory, že naše dnešní poměry jsou jen výsledkem toho, jak jsme využili svobodné poměry. Není se prý na co vymlouvat. Zbavili jsme se nadvlády jiných, věci jsme měli takříkajíc ve vlastních rukou.

Skutečností ovšem je, že „svobodu“ dokážou využít či zneužít zejména ti takříkajíc připravení. A k těm patřili nejen  někteří příslušníci bývalé nomenklatury, ale zejména lidé, kteří pobývali v tzv. šedé zóně. Kupříkladu lidé z Prognostického ústavu a jeho okolí i dalších podobných institucí.

Není náhodou, že tato skupina rychle převzala politickou moc od bývalých disidentů, kteří stáli v čele revoluce. Razili přitom heslo, že svoboda nejlépe slouží těm, kdo si dokážou stát zprivatizovat do vlastních rukou, což  byl vlastně jen zrcadlový odraz časů minulých, kdy si stát zprivatizovala státostrana.

Můžeme tisíckrát opakovat, že všichni občané měli možnost se proti nejrůznějším selháním a pokrytectví mocných organizovat v občanské společnosti nebo jít do politiky. Jenže jak se starat o věci veřejné se mnoho lidí učilo teprve s postupem času. Navíc pro mnoho z těch, kteří strávili většinu života v předešlém režimu, byla demokracie příliš složitým územím, v němž se ztratili.

Není také pravda, že jsme se zbavili jakékoliv nadvlády. Jejími novými formami  přitom nejsou primárně Evropská unie, NATO nebo spojenectví s USA, jak se občas tvrdí. To jsou svazky, k nimž se nová politická elita rozhodla bez toho, že by na ní mířila děla okupačních tanků.

Nová nadvláda se projevuje spíše skrze nadvládu globálně působícího trhu nad národní politikou. U nás je tento efekt o to větší, že tržní hospodářství bylo obnoveno takříkajíc shora, což znamenalo privatizaci podstatně větší části hospodářství, než je tomu na Západě, do rukou nadnárodních společností a nejrůznějších domácích, privatizací přes noc stvořených oligarchů.

I když se česká demokracie stává postupem času zralejší, budou tyto rozevírající se nůžky mezi mocným globálním trhem i domácí oligarchií na jedné straně a zatím křehkou, lokálně působící demokracií na straně druhé stát v cestě tomu, aby se brzy naplnila slova hymny sametové revoluce.

 Pokud  totiž právě její slova, podle nichž „se vláda věcí tvých k tobě zase navrátí“  byla tím hlavním očekáváním českého národa v roce 1989,  jsou výsledky výše zmíněného průzkumu nakonec vlastně docela realistickým odrazem skutečnosti.

Právo, 18.11.2014