Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kéž by byl prezident "šedá myš"

Kéž by byl prezident "šedá myš"

Schválení přímé volby prezidenta vyvolalo dva druhy varovných reakcí. Někteří komentátoři a analytici už vidí v důsledku přímé volby na Hradě nějakého populistu či autoritáře, který zneužije svého silného mandátu od „lidu“ k půtkám s vládou či přímo transformování současné parlamentní demokracie v poloprezidentský systém.

Co na tom, že v žádné z dvanácti zemí Evropské unie, kde prezidenta volí přímo, k ničemu podobnému nedošlo. Francie má poloprezidentský systém z ústavy,  ostatních jedenáct zůstává  navzdory přímé volbě parlamentními demokraciemi, přičemž v žádné z nich nebyl do funkce prezidenta nikdy zvolen nebezpečný populista , zbohatlík, nebo hvězda populární zábavy. Evidentně jsme v EU buď výjimeční i v tomto směru, anebo se prostě rádi strašíme, jak správně připomněl bývalý premiér Jan Fischer.

Zmínit jeho jméno je namístě, protože druhá skupina varování ohledně přímé volby s ním trochu souvisí. Hrozí prý totiž nebezpečí, že si do úřadu prezidenta zvolíme „šedou myš“, což je podle některých právě Fischer. Coby premiér prý nic neudělal, a tím nic nepokazil, i proto je tak populární.

Tvrzení o Fischerově „nicnedělání“ je samozřejmě nesmysl. Docela kompetentně dovedl ke konci české předsednictví EU, které zpackali politici, a dokázal nakonec přimět prezidenta Václava Klause k ratifikaci Lisabonské smlouvy, jakkoliv bohužel nevyužil Klausových obstrukcí či jeho nesmyslné výjimky z Lisabonu k tomu, aby ho pohnal k Ústavnímu soudu. Zatlačil také do defenzivy pravicové extremisty. To není málo.

Ale budiž. Připusťme, že Fischer je svým založením především úředník, který neoslňuje politickými iniciativami. Není to ale přesně ten profil, který by měl mít prezident?

Je totiž možné argumentovat, že ať už zvolíme na Hrad kohokoliv, zdaleka nejlepší by byla právě „šedá myš“. Tedy člověk, který funkci prezidenta kvalitně zúřaduje, přičemž se bude držet minimalistického výkladu svých kompetencí, a nebude se pouštět do bitev s vládou, soudcovským stavem i občanskou společností.

Dvaadvacet let po pádu komunismu Česká republika nepotřebuje na Hradě ani postavu ověnčenou revoluční gloriolou, ani politika se zbytnělým egem, snažícího se vyčnívat za každou cenu nad vládou a parlamentními politiky, ačkoliv právě oni mají podle Ústavy na starosti chod země.

Pro zklidnění politického provozu u nás by bylo naprosto zásadní, kdyby český prezident sám sebe viděl jako nejvyššího úředníka, spíše než jako politického supermana, který nejen nepřístojně zasahuje do politiky doma, ale vidí se navíc jako mesiáš na mezinárodní scéně.

Potřebujeme opravdu znovu prezidenta, který jezdí po světě trousit moudra o globálním neoteplování a z  osobního přesvědčení hází písek do soukolí evropské integrace?

Paradoxně právě dvoukolová přímá volba, která ve druhém kole obvykle pomůže umírněnějšímu kandidátovi, který dokáže oslovit voliče napravo i nalevo od středu, může vygenerovat „šedou myš“ mnohem lépe, než zákulisní čachry při volbě parlamentem. Pokud se tak stane, bude to největší přínos tohoto způsobu volby.

Právo, 14.2.2012