Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Klaus měl ohledně restitutcí pravdu

Klaus měl ohledně restitutcí pravdu

Václav Klaus nebyl na začátku 90. let příznivcem restitucí. V rozhovoru pro časopis Report on Eastern Europe Radia Svobodná Evropa v říjnu 1990 pěkně vystihl podstatu problému, když přirovnal komunismus k „přírodní katastrofě“, která postihla všechny, což podle něj problematizovalo vracení majetku na základě restitucí.

 Stejně jako někteří další politici se Klaus také obával, že restituční zákony otevřou dveře k majetkovým nárokům ze strany těch, kdo byli vyvlastněni už před rokem 1948, a měl obavy z toho, že restituce, zejména složité právní spory s nimi nezbytně spojené, zdrží proces privatizace.

V současné debatě okolo plánovaných církevních restitucí se tehdejší Klausovy obavy potvrzují. Pokud jde o přirovnání komunismu k „přírodní katastrofě“, lze samozřejmě namítnout, že ne každý se na této katastrofě aktivně podílel, mnoho lidí bylo naopak jejími oběťmi. Jisté ovšem je, že po více než 40 letech komunismu bylo velmi těžké dát „morální“ odpověď na otázku komu a v jakém rozsahu vracet majetek.

 Bohužel česká politická reprezentace na začátku 90. let nakonec pojala restituce především jako morální nárok, ale ze strachu z majetkových nároků sudetských Němců ho doplnila zcela utilitárním politickým rozhodnutím, že vracet se budou jen majetky zabavené po 25. únoru 1948. V Polsku nebo Maďarsku si politici morální paniku odpustili, o případných restitucích se mluvilo především jen jako o politickém rozhodnutí s konkrétními právními i ekonomickými dopady, takže se v těchto zemích nakonec žádné restituce v podstatě nekonaly.

 Bylo totiž zřejmé, že spuštění restitucí je jako otevření povodňových vrat, které jen těžko půjde zavřít nějakou „restituční tečkou“, protože uspokojení nároků jedněch bude generovat nároky dalších. Církevní restituce jsou toho hezkým příkladem. Nejenže jsou samy produktem údajného „příslibu“, který učinila Čalfova vláda v rámci ostatních restitucí, ale způsob, jakým jsou konstruovány, docela jistě vyvolá nároky těch, kdo například neobdrželi finanční kompenzace srovnatelné s těmi, které si nyní nárokují církve.

 V tom všem se nakonec ztratí i údajná „,moralita“ restitucí, protože finanční kompenzace církvím budou, zcela absurdně, platit ze svých daní i lidé, kteří byli komunistickým režimem postiženi, ale žádného vyrovnání se nedočkali. Mladší lidé budou pro změnu platit v době ekonomické krize za něco, co napáchal režim, který na vlastní kůži ani nezažili.

 Jisté také je, že se spustí lavina nároků na majetek zabavený před rokem 1948, protože v církevních restitucích je těžké oddělit striktně to, co bylo církvím zabaveno komunisty, a co Benešovým a Masarykovým Československem. 

 Restituce jsou u nás minovým polem už proto, že historii českých zemí lze v jistém ohledu nahlížet i jako periodické přesunování majetku „silou“ od jedněch k druhým. Husité „vyvlastňovali“ katolíky, katolická šlechta po Bílé hoře protestanty, první republika šlechtu, nacisti některé Čechy, Češi sudetské Němce, komunisti všechny. Samostatnou kapitolou je pak změna majetkových poměrů po roce 1989, s podkapitolou dělení majetku Československa.

 Nalézt v takových dějinách „spravedlnost“  z hlediska vyššího morálního principu je velmi ošidné. Pokud nový režim opravdu cítil „morální“ povinnost největší křivdy minulosti odčinit, mohl lidi i instituce nejvíce poškozené komunismem odškodnit jinak než v podobě restitucí. Jisté je, že pojmout  část privatizace jako „vyrovnání s minulostí“ byla chyba. Stát si tím navíc zavřel dveře k jakémukoliv vyrovnání s lidmi poškozenými v letech 1945 až 1948, včetně sudetských Němců, jehož se politici od přijetí restitučních zákonů bojí jako čert kříže.

 Potvrdily se bohužel i Klausovy pochybnosti o ekonomickém přínosu restitucí, zejména jeho obavy ze zdržení privatizace, čehož je zablokování církevních majetků na více než 20 let hezkým dokladem. Naneštěstí se  na rozdíl od některých dalších rozhodnutí, v otázce restitucí nakonec podvolil většině.

Právo, 25.8.2012