Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Klaus se vyšachoval

Klaus se vyšachoval

Každým dnem může nastat situace, kdy bude během vládních vyjednávání klíčová role prezidenta. Během krátké porevoluční historie jsme to zažili už několikrát. Ještě nikdy předtím ale nebyla pozice hlavy státu tak nebezpečně slabá, jako je tomu nyní. Kde se tedy stala chyba?

 

Prezidentovy podmínky

 

Jedním z důvodů, proč by měl být prezident v českém systému nadstranický, je jeho role při povolebních vyjednáváních. Hlava státu má hrát aktivní roli coby moderátor povolebních vyjednávání. Prezident je i prvkem kontinuity, jehož volební období je o rok delší než to vládní. Jako takový má stranám pomoci najít řešení, zejména pokud je jasné, že ve světle volebních výsledků tápají.

 

Jenže aby prezident mohl hrát roli věrohodného moderátora politických jednání, musí strany mít alespoň elementární důvěru v jeho nestrannost. Jinými slovy: strany například mohou prezidenta „nemít rády“ za jeho kritiku přebujelého partajnictví, jako tomu bylo v případě Václava Havla, ale zároveň si musí být víceméně jisty, že nebude svého postavení zneužívat v prospěch jedné strany. A tomu tak dnes není.

 

Václav Klaus v roli prezidenta asistuje u vzniku už třetí vlády, jenže první dvě vznikly nikoliv po volbách, nýbrž po pádu vlády předchozí. Už tehdy se ale začaly rýsovat kontury Klausova stylu, v němž hrála podstatnou roli jeho podmínka, že vláda musí být většinová. Kdyby na stejné podmínce trval i v případě koalice vytvořené Mirkem Topolánkem po nedávných volbách, mohli bychom se sice stejně jako v minulosti tázat, zda má prezident na kladení takových podmínek ústavní právo, ale přinejmenším by bylo jasné, jaké má Klaus principy.

 

Klausovo chování je nyní ospravedlňováno tím, že při vzniku Grossovy a Paroubkovy vlády prý požadoval záruky většiny hlavně proto, aby neutralizoval komunisty. Jenže protože to Klaus takto jasně tehdy neformuloval, převládá pachuť účelového stranictví. ČSSD ho musela o většině přesvědčit, ODS tak činit nemusí. Tím ztrácí důvěru jednoho z klíčových politických hráčů.

 

Přitom Havlovo nadstranictví pomohlo v podobné situaci této zemi hned dvakrát. V roce 1996 vymyslel a dojednal koncept menšinové vlády vedené Václavem Klausem, když se po volbách ukázalo, že Klausova koalice ztratila většinu. Havel přesvědčil ČSSD, aby výměnou za post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana menšinové vládě umožnila vzniknout tím, že její poslanci odejdou ze sněmovny.

 

Po pádu Klausovy vlády hrál Havel klíčovou roli ve zformování dočasné vlády Josefa Tošovského. Je sice dodnes obviňován z toho, že si vytvořením polopolitické vlády splnil tajné přání, jenže se zapomíná, že Tošovského vláda byla od počátku jen přechodným řešením. Jejím hlavním úkolem bylo dovést zemi k předčasným volbám, na jejichž konání se tehdy shodla většina stran.

 

 Nadstranickost není mýtus

 

Oba prezidenti se zásadním způsobem liší už svým místem v politickém systému. Nestraník Havel byl do své role katapultován historií. Měl své politické oblíbence a příznivce v jednotlivých stranách, ale nebyl úzce vázán na jedno politické uskupení. Po roce 1998 byl sice často spojován s Unií svobody, a později se Čtyřkoalicí, jenomže s nimi byl spíše „spřízněn osudem“, jímž byl společný odpor vůči opoziční smlouvě.

 

Klaus přišel do prezidentského úřadu jako čestný předseda Občanské demokratické strany, kterou až do prosince 2002 vedl. V projevech před svým zvolením sice sliboval, že bude nestranným prezidentem všech, ale brzy svou „nadstranickost“ odhodil.

 

Občas slyšíme, že Klausovu zjevnou stranickost není třeba odsuzovat. Tradice nadstranického prezidentství je prý jen mýtus: vždyť Tomáš G. Masaryk byl sociální demokrat, zatímco Edvard Beneš byl národní socialista. Ano, pravda, jak Masaryk, tak Beneš byli blízko konkrétním politickým stranám, jenže ve funkci prezidenta lpěli na nadstranickosti, protože si byli vědomi její ceny.

 

Zvažme konkrétní příklad. Klaus za tři roky svého prezidentství vetoval stejný počet zákonů jako Havel za deset let. Když byl prezidentem Havel, argumentoval Klaus, že vetovaných zákonů má být v parlamentní demokracii jako šafránu. To vypadalo jako rozumné ústavní hledisko, protože prezident by si v parlamentním systému neměl hrát na další komoru parlamentu. Klausovy dnešní činy ale ukazují, že jeho rozvaha z doby, kdy ještě nebyl prezidentem, byla účelově politická.

 

Zákony, na rozdíl od Havla, vesměs nevetuje proto, že mají formální chyby, nebo že jsou dle jeho soudu protiústavní, ale proto, že neodpovídají jeho ideologickému pohledu na svět, který se nápadně shoduje s pohledy ODS.

 

Havel se držel nadstranickosti, a odmítal tudíž vetovat zákony jenom proto, že měl jiný názor než parlamentní většina. Byl sice obviňován z neúcty k politickým stranám, ale jeho konkrétní praxe ukazuje spíše opak: když se strany většinově shodnou na určitém zákonu, není na prezidentovi, aby ho odmítal jenom proto, že názorově sympatizuje s poraženou menšinou.

 

Mimo roli moderátora

 

Klaus se svým dosavadním chováním ve funkci prezidenta de facto vyšachoval z role povolebního moderátora a tím částečně i z role hlavy státu. V situaci, kdy je sněmovna zablokovaná a Toplánkova vláda nemá zaručenou většinu, nenabízí prezident žádná kreativní řešení. A vlastně ani nemůže. Je totiž pravděpodobné, že za každým jeho návrhem by ČSSD vcelku po právu viděla úskok ve prospěch ODS.

 

Přitom může poprvé v historii České republiky vzniknout situace, kdy prezident bude nucen využít i svůj druhý pokus při formování vlády (všechny vlády jmenované Havlem dostaly důvěru Poslanecké sněmovny na první pokus). Klaus naznačuje, že ani v tomto případě se nehodlá chovat standardně, ačkoliv právě on Havlovi opakovaně vyčítal údajnou nestandardnost. V případě, že neuspěje vláda sestavená předsedou strany, která zvítězila ve volbách, bylo by nepochybně standardní nabídnout šanci sestavit vládu předsedovi druhé nejsilnější strany. Vypadá to ale, že Klaus buď pověří znovu Topolánka nebo někoho jiného z ODS.

 

Paroubek a ČSSD by v takové situaci nepochybně nabídli veřejnosti vlastní verzi „sarajevského atentátu“ coby politického podrazu zinscenovaného prezidentem ve prospěch jeho politických oblíbenců.  Země se za takových okolností  může propadnout až do ústavní krize, v níž už bude Klausova věrohodnost natolik otřesena, že k jejímu řešení nebude schopen nijak přispět.

 

Respekt, 10.7.2006