Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Klause bylo dost

Klause bylo dost

Václav Klaus je obvykle hodnocen s pomocí psychologizujících portrétů nebo různých klišé. Například v jedné jediné příloze předního českého deníku věnované nedávno Klausovu působení v prezidentské funkci jsme se už z titulků dozvěděli, že Klaus je „umíněný hráč“, „člověk plný hran“, nebo naopak „muž bez vlastností“. Ponořil-li se čtenář do jednotlivých statí, dozvěděl se, že Klaus je intelektuál, nebo že naopak žádný intelektuál není. Nebo že je bytostný „nedisident“, či  naopak „věrný hlasatel“ určitých idejí.Od kýčovitých portrétů se pak odvíjejí obvyklé úvahy o tom, proč někteří lidé Klause nemohou vystát, zatímco jiní ho milují.

 

Druhý způsob hodnocení současného prezidenta má svůj zdroj v plebejské estetice českého národa. V těchto pohledech je kladen důraz na Klausovu údajnou reprezentativnost (dobře vypadá, umí se oblékat, ovládá jazyky). Nebo na pracovitost a vzdělanost. I lidé kritičtí ke Klausově názorům či politickým činům často tvrdí, že se pro funkci prezidenta hodí, nebo je dokonce nenahraditelný, protože kdo jiný by „nás“ mohl reprezentovat tak dobře jako on?

 

Posuneme-li se od pop-psychologie a povrchní estetiky k hodnocení politických výkonů prezidenta, i tam lze narazit na celou řadu klišé. Někteří shovívaví kritici například rozlišují mezi Klausem „domácím“ a Klausem „zahraničním“. Jsou schopni uznat, že Klausův předchůdce Václav Havel byl pro zemi větším přínosem v zahraničí, ale Klaus je prý lepší v domácí politice. Tím jsou si oba prezidenti takříkajíc rovni.

 

Klaus domácí

 

Hlubší analýza Klausova politického působení ovšem ukáže, že během prvních čtyřech let v prezidentské funkci selhával v domácí politice přinejmenším stejně jako v politice zahraniční. Jedním z hlavních důvodů byla--stejně jako dříve ve funkci premiéra—obrovská propast mezi slovy a činy.

 

Už v různých projevech k parlamentu před svým zvolením v roce 2003 Klaus opakovaně tvrdil, že bude prezidentem nadstranickým. A že je prezidentem nadstranickým tvrdí dodnes. Co na tom, že až do poloviny roku 2006, kdy ve volbách zvítězila Občanská demokratická strana, prezident nezmeškal jedinou příležitost, aby se agresivně nevymezoval proti vládě vedené sociální demokracií. Činil tak nejen prostřednictvím různých projevů, v nichž z pozic údajného obránce individuálních svobod brojil proti konceptům, které hájí ČSSD, ale i zcela konkrétně—například vetováním mnoha zákonů protlačených Poslaneckou sněmovnou vládní koalicí či volebním spojenectvím ČSSD a komunistů.

Bystřejší komentátoři si nemohli nepovšimnout, že Klaus používá vet jako ideologické zbraně. Například Erik Tabery z týdeníku Respekt napsal v roce 2006, že veta Václava Klause mají ve většině čistě názorový rozměr. To znamená, že kdyby na Hradě seděl liberál či socialista, padaly by úplně jiné argumenty. Komentátor Hospodářských novin Petr Fischer zase napsal, že Klaus si v prezidentském úřadu počíná jako „vrchní ideolog“.

Protože se veta stala Klausovým politickým kyjem v souboji s levicí, popřel i to, co sám v minulosti vehementně kritizoval. V roce 2001 prohlásil: „Prezident by měl veta používat jako šafránu - jednou za desetiletí a ne aby se o to pokusil několikrát za týden. Považuji to za pošlapání základních prvků parlamentní demokracie." Přitom už v třetím roce svého prezidentství Klaus překonal svým 30. vetem celkový počet zákonů, které vetoval Havel.

Poslanecká sněmovna Klausova veta důsledně přehlasovávala, což ovšem Klausovi příliš nevadilo. Nešlo mu o kvalitu zákonů; s vládami ČSSD vedl politický boj. V něm byla ideologická zdůvodnění pro různá veta coby prezidentův způsob komentování práce vlády důležitější, než to, zda bude nakonec Sněmovnou přehlasován.

Klaus vedl s ČSSD i další domácí spory. Když padla Špidlova vláda, požadoval po designovaném premiérovi Stanislavu Grossovi důkaz v podobě nejméně 101 podpisů, že je schopen sestavit většinovou koalici. Podobné podmínky si kladl, když vládu sestavoval Jiří Paroubek, ale když vládu sestavoval předseda ODS Mirek Topolánek, o podpisech už nepadla ani zmínka. ČSSD také naznačoval, že většinová koalice nemůže být vytvořena s podporou komunistů. Tím nejen vytvářel politický tlak na politické soupeře, ale také zcela jasně překračoval své ústavní kompetence.

Ustavičné testování ústavních pravomocí je ostatně další Klausovou aktivitou, která jeho prezidentství v domácí politice značně problematizuje. Již zmíněný Petr Fischer k tomu poznamenal: „Klaus nastupoval do funkce prezidenta s jasným cílem. Nebyla to jen touha být úplně jiným prezidentem než Václav Havel. Chtěl především změnit dosavadní pojetí prezidentství a svými činy razit novou interpretaci ústavy.“ Někteří další kritici obvinili Klause z pokusů vytvořit poloprezidentský systém.

V zajímavém kontrastu vůči Klausovu razantnímu boji o rozšíření vlastních pravomocí stála nemohoucnost prezidenta ve skutečně kritických okamžicích, kdy bylo zapotřebí prezidentské autority k vytváření mostů mezi politickými oponenty. Poté, co volby v červnu 2006 vyprodukovaly volební pat, ukázalo se, že Klaus umí jen polarizovat, nikoliv sjednocovat. Nejprve vyhrotil situaci tím, že dopředu odmítl možnost jmenovat předsedu ČSSD Jiřího Paroubka premiérem, pokud by v prvním pokusu neuspěl šéf ODS Mirek Topolánek. Zablokoval tak na týdny zvolení předsedy Poslanecké sněmovny. Později svými neobratnými kroky nebo kontroverzními prohlášeními vyhrotil situaci i samotné ODS.

Po mnoha měsících únavného taktizování se ukázalo, co mnozí předpokládali od počátku: že Klausovi jde o vytvoření velké koalice. To byl ve světle volebních výsledků rozumný záměr, jenže prezident nebyl schopen srozumitelně komunikovat své představy ani veřejnosti, ani stranickým předákům, protože se evidentně obával, že jeho tlak na vytvoření velké koalice bude kritizován jako snaha zajistit si co nejširší politickou základnu pro své znovuzvolení. Působil tak občas jako panovačný monarcha a občas jako váhavý střelec, který je zcela ochromen strachem, že každý rozhodnější krok může zhatit jeho ambice.

Klaus versus soudci

Při svém tažení za rozšíření prezidentských pravomocí se Klaus dopustil hrubých přehmatů zejména vůči soudcovské moci. Měsíce váhal se jmenováním nových ústavních soudců, a když Senát mnohé z jeho problematických nominací odmítl, záměrně odkládal nominace nové.

Některé bitvy nakonec prohrál. Například  v květnu roku 2006 Nejvyšší správní soud dal za pravdu soudním čekatelům, jež Klaus odmítnul jmenovat z důvodu jejich věku soudci. Prezident emotivně prohlásil, že jde  prý o bezprecedentní postup.

 

O několik dnů později zastřešil své znechucení teoretickou poučkou: demokracie je prý v ohrožení ze strany tzv. soudcokracie. Toto absurdní tvrzení opakoval o několik měsíců později, když Ústavní soud odmítl jeho odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové jako krok odporující ústavě.

 

Zejména NSS přitom udělal pouze tolik, že vyložil platný zákon a rozhodl, že pravdu měli soudní čekatelé, nikoliv prezident. Došel též k veledůležitému závěru, že prezident není jen ústavní činitel, ale také správní orgán, a že v roli správního orgánu v případě čekatelů pochybil. V každé slušné demokracii by každý vysoce postavený činitel rozhodnutí soudu respektoval. Klaus ovšem vždy považoval právo i ústavu za cosi, co jako pouhý obtížný kolorit patří do zpětného zrcátka, v němž se sám zhlíží.

 

Prezident myslitel

Klausovo teoretické blouznění o „soudcokracii“ ovšem naneštěstí nebylo jeho jediným teoretickým výbojem. I ve funkci prezidenta rozvíjel svou dřívější teorií „europeismu“, kterýmžto pojmem chtěl vyjádřit své hluboké znepokojení nad tím, že evropské integrační procesy údajně ohrožují individuální svobody i suverenitu národních států.

 

Ve svých myšlenkových výbojích proti EU—mezi evropskými politiky zcela bezprecedentních—pak Klaus pokračoval paušálním odmítáním Evropské ústavy. Po francouzském a nizozemském odmítnutí euroústavy, nad nímž veřejně projevoval radost, pak konečně vyložil karty: EU by prý bylo nejlepší přetvořit v jakousi Organizaci evropských států, v níž by spolupracovaly suverénní evropské země. Šlo by vlastně o jakousi evropskou obdobu Organizace spojených národů. Protože by bylo přinejmenším kontroverzní činit podobné návrhy z pozice hlavy státu, Klaus opakovaně zdůrazňoval, že při formulaci podobných názorů vystupuje jako soukromník.

 

Když ovšem někteří evropští politici konstatovali, že jeho názory jsou zavádějící, nebo že v argumentech o EU dokonce  lže, Klaus se z politologa-soukromníka rázem změnil opět v prezidenta, v jehož osobě prý byla uražena celá Česká republika, a požadoval omluvu--například od předsedy Evropského parlamentu.

 

Další Klausovou revoluční politologickou teorií je tzv. human-rightismus. Je to prý  nebezpečná ideologie, která staví intelektuálský koncept lidských práv nad národní státy. Tato práva si údajně vymýšlejí jakési nikým nevolené nadnárodní elity.

 

Na setkání Rady Evropy ve Varšavě v roce 2005 přišel Klaus s další teorií, tzv. NGOismem (NGO = anglická zkratka pro nevládní organizace).  Ač na tomto fóru vystupoval jako prezident České republiky, nikoliv jako politologický soukromník,  neváhal přítomné státníky v oficiálním projevu přesvědčovat, že jsme prý v ohrožení ze strany tzv. postdemokracie, což je potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu - bez demokratického mandátu - přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Jsou to prý zejména různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech—tedy vlastně občanské společnosti—představují prý  nové formy ohrožení lidské svobody.

 

Kdyby „označení „reakcionář“ nebylo zprofanováno bývalým režimem, dobře by se pro Klause hodilo. Jeho příznivci samozřejmě argumentují, že má i ve funkci prezidenta právo na vlastní názor. Většina polovzdělaných českých novinářů Klausovy názory buď jen pasivně papouškuje, nebo věří, že v podobě svých „ismů“ vyjadřuje něco podstatného.

 

V zahraničí, s výjimkou několika ultrakonzervativních amerických organizací, ovšem český prezident platí za čirého exota, jehož myšlenkami se nemůže vážně zabývat žádný politik nebo teoretik, který se nechce zesměšnit. Je příznačné, že nejlépe si Klaus rozumí s bratry Kaczynskými v Polsku, z jejichž názorů si dnes Evropa dělá otevřeně legraci.

 

Naneštěstí některé z Klausových teoretických fobií mají zásluhou jeho prezidentské pozice i konkrétní nepříznivé důsledky. Například jmenováním svých lidí do vedení České národní banky výrazně posílil pozice těch, kdo jsou—stejně jako on—proti zavedení evropské měny v České republice. Některá jeho veta zákonů vyžadovaných EU zase zapříčinila, že Česká republika byla nebo může být odsouzena k vysokým pokutám Evropským soudním dvorem.

 

Klaus zahraniční

 

Klausova ambice být myslitelem evropského formátu, který s jasnozřivostí sobě vlastní upozorňuje na možná blížící se nebezpečí pro svobodu a demokracii, má i přímý dopad na jeho působení v zahraniční politice. Jak už naznačila citace z jeho projevu na zasedání Rady Evropy, český prezident si plete fóra, na kterých může vystupovat jménem státu nebo naopak jen za sebe. Pro mnohé evropské politiky je těžké odlišit oficiální vládní linii České republiky od Klausovy osobní propagandy.

 

Dokud byly Klausovy eurofóbní názory korigovány konkrétní politikou vlády, jež ideově stála jinde než prezident, byly prezidentovy výpady proti EU, jakož i jeho občasné konkrétní poučování cizích státníků o zlech evropské integrace, tlumeny. Zároveň je ovšem třeba připomenout, že právě toto si Klaus nemínil nechat líbit a vedl, zejména s Jiřím Paroubkem, neúprosný boj o kompetence v zahraniční politice.

 

Ve spojení se současnou vládou, vedenou ODS, v níž zaznívají z úst některých politiků názory ne nepodobné těm Klausovým, má prezident neobyčejný potenciál natropit značné zahraničně-politické škody, zejména pokud bude prezidentem i v roce 2009, kdy Česká republika bude předsedat EU.

 

Klaus ovšem nemá problematické vztahy jen s evropskými politiky. I současná americká administrativa je k němu dosti vlažná, a český prezident marně bojuje o pozvání na oficiální návštěvu USA. I zde je důvodem nezkrotná touha zaujímat autoritativní a provokativní stanoviska k věcem, kterým nerozumí nebo o kterých nemá dost informací. Ač je znám jako obdivovatel USA, nedokázal se hned na začátku svého prezidentství zdržet při setkáních s americkým velvyslancem urážlivých komentářů o důvodech americké intervence v Iráku. Jeho skepse k americkému vojenskému tažení se dnes může jevit jako oprávněná, jenže podstatné je, že ani v tomto případě neuměl oddělit svou roli komentátora od role prezidenta. Je takový politik skutečně, i z čistě formálního hlediska, dobrým reprezentantem své země?

 

Obecně vzato je Klaus ve srovnání s Václavem Havlem v zahraničí téměř neznámou veličinou. A když už jeho jméno prorazí do titulků západních periodik, děje se tak většinou zásluhou nějakého jeho kontroverzního prohlášení.

 

Koho Klaus reprezentuje

 

Ve světle výše zmíněných argumentů je jasné, že další působení Klause v prezidentské funkci může České republice přinést jen problémy. Klaus je svým založením romantický národník z konce 19. století, který navzdory svým komentářům o nebezpečích budoucnosti mentálně žije v hluboké minulosti.

Prezidenta nemá smysl kritizovat převážně z pozic pop-psychologie. Narcisy přesvědčenými o své naprosté výjimečnosti se to v politice jen hemží, a českému lidu—soudě podle průzkumů veřejného mínění—prezidentova sebestřednost příliš nevadí. Mnohem důležitější je poukazovat na to, že Klausova myšlenková výbava, ač prezentovaná v profesorském balení a krytá fasádou perfektně střižených obleků i zářivých kravat, je souborem toho nejprůměrnějšího, co v českém národě existuje.

 

Češi k monarchisticky koncipovanému prezidentskému úřadu tradičně vzhlíží. Když tam nacházeli osobnosti jako byli Tomáš. G. Masaryk nebo Václav Havel, jistě se mnozí pošklebovali nad jejich intelektuálstvím, moralistními apely nebo údajným elitářstvím, ale měli v nich zrcadla, která nejen inspirovala, ale také neúprosně karikovala národní neduhy, jako je provincialismus, zápecnictví nebo oportunismus.

 

Klaus je ovšem sám ztělesněním těchto neduhů. Je to „čecháček“, který to dotáhl až na vrchol. Řečeno obrazně, Havel byl prezidentem z ČT2, zatímco Klaus je prezidentem nováckým. Takový prezident samozřejmě hravě vyhrává hitparády, ale lid z něj, stejně jako z nováckých estrád, nečerpá žádnou inspiraci. Zůstává spíše jen pachuť. Pokud bude tento ekvivalent estrádního baviče—podobně narcisistní a podobně přízemně nadbíhající hlasu lidu—prezidentovat dalších pět let, hrozí že nováctví definitivně zvítězí nad evropanstvím, na nějž jsme aspirovali po pádu komunismu.

 

Literární noviny, 5.3.2007