Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Klausova lisabonská velezrada

Klausova lisabonská velezrada

Když byl místopředseda Občanské demokratické strany Petr Bendl nedávno Českou televizí dotázán, proč se prezident Václav Klaus angažuje v otázce tzv.Lisabonské smlouvy do té míry, že se bude účastnit zasedání Ústavního soudu během jeho rozhodování o slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou, Bendl pravil, že prezident bude chtít zejména vědět, zda případné schválení smlouvy parlamentem není v rozporu s ústavou, a zda by se prezident podepsáním smlouvy nedopustil velezrady. (Videozáznam lze najíst zde: http://www.ct24.cz/vysilani/2008/11/21/208411000101121-19:00-udalosti/).

 

Přímo z úst představitele proklausovského křídla v ODS jsme se tedy dozvěděli, proč Klaus vynakládá ohledně smlouvy tolik úsilí. Jenže průměrný občan by musel být na hlavu padlý, kdyby vzal Bendlovo prohlášení jako popis reality.

 

Prezident Klaus totiž nevyčkával pasivně na rozhodnutí soudu, aby se coby ústavní činitel ujistil, že se svým podpisem nedopustí protiústavního jednání. Byl naopak jednou ze stran, která Lisabonskou smlouvu napadla, a od Ústavního soudu i ve své řečí před plénem požadoval, aby prohlásil, že smlouva není v souladu s českou ústavou.

 

A to není zdaleka vše. Prezident Klaus brázdí Evropu, píše články a účastní se večeří s nejhlasitějšími odpůrci Lisabonské smlouvy v Irsku, aby podtrhnul svůj odpor k další evropské integraci. V celém procesu není zdaleka jen jakýmsi neutrálem, který jen čeká na to, že mu ústavní soud dá právo smlouvu bez obav podepsat.

 

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.11.2008, že části Lisabonské smlouvy napadené jako neústavní Klausem a senátory za ODS, jsou ve skutečnosti v souladu s českou ústavou, by v Bendlově interpretaci mělo poskytnout Klausovi klid k tomu, aby vyčkal ratifikace smlouvy parlamentem a pak jí bez problémů podepsal.

 

Je ovšem jisté, že přesně to Klaus neudělá. Už totiž avizoval, že v případě ratifikace bude se svým podpisem čekat na rozhodnutí Irska, které si možná referendum o smlouvě zopakuje. Prezident nám tedy ještě před rozhodnutím českého Ústavního soudu sdělil, že rozhodující pro něj není domácí právní pořádek, vyjádřený vůlí parlamentu a míněním Ústavního soudu, ale politické rozhodnutí v úplně jiné zemi. Jinými slovy: konečná podoba ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice se v Klausově interpretaci neodvozuje od domácích realit, ale od rozhodnutí irských voličů.

 

Někteří ústavní experti by mohli argumentovat, že když už chtěl Bendl argumentovat velezradou, jisté její stopy bychom našli právě zde. Tedy ve skutečnosti, že českému prezidentovi je ukradená domácí politická a  soudní vůle, protože on smlouvu stvrdí svým podpisem pouze v případě, že jí schválí Irové.

 

Toto si nedovolil žádný jiný evropský stát a státník. Ve všech ostatních evropských státech se politici zachovali tak, že ratifikace je jejich domácí věcí.

 

Vědí dobře proč. Nechat smlouvu projít ratifikací je mezinárodním závazkem každé členské země EU, a rozhodnutí toho kterého státu, zda smlouvu schválí či ne, se nemůže odvozovat od rozhodnutí jiných států. Teprve až když je proces ratifikace ukončen ve všech státech, ukáže se, zda smlouva může vstoupit v platnost.

 

Momentálně by ani s případnou českou ratifikací v planost vstoupit nemohla, pokud by Irsko nezměnilo své rozhodnutí. Ale to je  rozhodnutí irské. Představme si, že by některá hlava státu v jakékoliv zemi EU argumentovala tím, že ke smlouvě schválené parlamentem své země připojí svůj podpis jen v závislosti na rozhodnutí jiné země!

 

Je paradoxní, že český prezident, který neustále mluví o české svrchovanosti a národních zájmech, klidně takové jednání dopředu avizuje. V mnoha jiných zemích by nepochybně byl obviněn z toho, že porušuje svrchovanost své země.