Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Klaustoříkal

Klaustoříkal

Jednou částí české politiky a médií se šíří nový myšlenkový „výboj“: náš pan prezident sice má svoje mouchy, zaslouží si občasnou kritiku, ale pokud jde o jeho schopnosti předvídat jisté krizové situace, jako je například krize eura, ukázal jasnozřivost. Tato názorová ofenziva by se dala shrnout do sloganu „Klaustoříkal“.  

 Trefně na jisté aspekty tohoto jevu upozornil na svém blogu komentátor Jan Macháček, když napsal: Jednou z velkých potíží světa je rozšířená existence lidského druhu „jajsemvám toříkal“. Když se něco vážného děje, snaží se zodpovědní a rozumní lidé dát hlavy dohromady a situaci řešit. „Jájsmevámtoříkalové a „jájsemmelpravdové“, tedy většinou lidé s poněkud přerostlým narcistním egem, stojí opodál a do omrzení říkají, že měli pravdu.

 Český prezident k tomuto druhu nepochybně patří. Zajímavější je, že se nyní vynořují komentátoři, kteří Klausovo „jájsemvámtoříkal“ transformují do obdivných úvah na téma „Klaustoříkal“, jako kdyby se jednalo o bůhvíjakou zásluhu.

 Potíž je v tom, že vrcholovým politikům, kteří mají vliv  a mohou tedy něco udělat, by nemělo stačit, jak naznačuje i Macháček, jednání ve stylu „po bitvě je každý generál“. Například to, že měnová unie je odsouzená bez fiskální unie ke krachu, říkala řada lidí. K tomu nebylo zapotřebí žádné velké jasnozřivosti.

 Podstatné není, co Klaus, coby politik zastávající nejvyšší státní funkce, „říkal“, ale co udělal. Svolal například do Prahy mezinárodní summit evropských nebo regionálních  lídrů, na němž by se pokusil dosáhnout dohody na tom, co je třeba udělat, aby se problém nějak řešil? Přišel s nějakou jinou mezinárodní iniciativou, položil nějaké jasné české stanovisko na stůl v Bruselu, kromě výroků nesoucích se v zakyslém „jámámpravdu“ tónu?

 Ještě horší je, že tímto stylem myšlení je nakažená i česká vláda. Její představitelé sice připomínají, že pád eura nebo krize samotné Unie by měly pro nás kruté následky, ale odmítají Českou republiku aktivně zapojit do hledání řešení. „Mytoříkali“ nám ale bohužel v případě krize nijak nepomůže. I kdyby byl nakonec výsledek stejný i v případě aktivní české účasti, jistě by pro duševní hygienu národa bylo užitečnější, kdybychom mohli jednou v učebnicích dějepisu psát nejen „my to říkali“, ale „nabídli jsme pomoc a řešení“.

 „Jájsemvámtoříkalovský“ komplex je bohužel jen posilováním syndromu malého národa, který je na jedné straně přesvědčen o své výjimečnosti, ale na straně druhé pravidelně podléhá mocnějším silám. Jakkoliv by se mohlo zdát, že po více než dvaceti letech svobody budeme mít více sebevědomí, než se opět tvářit jen jako „oběti“, jejichž opakovanému „myjsmevámříkali“ nikdo nenaslouchal, bohužel se zdá, že k přeměně z objektu dějin v dějinotvorný subjekt máme ještě daleko. Části společnosti evidentně stačí ke spokojenosti „Klaustoříkal“.  

Právo, 27.9.2011