Masakr spáchaný v Norsku Andersem Breivikem uvolnil stavidla vášním, které vyvolává v částech západních společností multikulturalismus. Kritici argumentují, že tato „agresivní ideologie“ by nebyla možná bez politické korektnosti, která se prý už také stala ideologií svého druhu.
Politická korektnost je nejčastěji popisována jako ideologie, jež vnímá určité skupiny lidí jako oběti, které je třeba chránit s pomocí záměrného ovlivňování jazyka. Jejím cílem je především odstraňování některých tradičních označení nebo pojmů, které jsou svázány se stereotypy, jež mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé a mohou posilovat utlačovatele.
Podle kritiků sice politická korektnost vznikala jako možná pochopitelná reakce na některé formy diskriminace, ale v současných liberálních demokraciích prý omezuje jak otevřenou diskusi o závažných problémech, tak svobodu lidí. Stala se kontraproduktivní, což prý ukazuje i debata o multikulturalismu, kterou údajně uměle svazuje politická korektnost.
Co ale nám, kdo s politickou korektností nemají problém, vlastně tolik touží politici a komentátoři, kteří se proti politické korektnosti tak vášnivě bouří, s pomocí jazyka zbaveného „okovů“ politické korektnosti sdělit? V čem spočívá ono údajné omezování svobody či zadušování otevřené diskuse?
Proč kritikům korektnosti tolik vadí, že se ve veřejném prostoru dnes „nenosí“ zjednodušující stereotypy, odsudky, urážky, apod.? Bylo by jim „demokratičtěji“, kdyby i v oficiální veřejné debatě, třeba v televizi, denících nebo parlamentu, zaznívaly rasistické invektivy či trapné etnické i náboženské zkratky, kterými přetékají některé internetové diskuse?
Je reálné, že by se z temné sedliny „politické nekorektnosti“, agresivity a předsudků, kterých jsme dnes svědky právě v internetových diskuzích, nakonec vynořilo nějaké smysluplné řešení obohacující demokracii?
Dozvěděli bychom se například o problémech romské komunity u nás více, a byla by debata o této komunitě „svobodnější“ a konstruktivnější, kdyby se místo o Romech mluvilo o cikánech?
Byla by dnes Amerika dál, kdyby se o afrických Američanech důsledně mluvilo nadále jako o „barevných“ nebo o negrech? Bylo by lepší, kdyby kvůli historii neexistovala jistá tabu v diskusi o Židech a holocaustu? Bylo by nám „svobodněji“, kdybychom si nemuseli brát žádné servítky, když mluvíme třeba o národech, s nimiž sousedíme, o menšinách, o islámu?
Zajímavé například je, když si na politickou korektnost ztěžuje prezident Václav Klaus? Co tak politicky nekorektního by nám řekl, co nám tak jako tak mezi řádky už neřekl, nebo co bychom si jako produkt této dogmatické a demagogické mysli nedokázali představit?
A co nám kvůli politické korektnosti nemohou sdělit například někteří „konzervativní komentátoři“, kteří, jak by se dalo soudit z jejich stížností na politickou korektnost, jsou „jak lvové v kleci jatí“. Chtěli by vzhůru k myšlenkám, jež se dají zřejmě vyjádřit jen politicky nekorektně, ale jsou chudáci diktátem politické korektnosti „se zemí (s námi ostatními) spjatí“.
Můžeme je uklidnit. Všechno, co by nám chtěli politicky nekorektně říct, si umíme představit. Už to, že politickou korektnost považují za jakousi cenzuru, která je omezuje, o nich vypovídá víc, než si myslí.
Existují samozřejmě i lidé, kteří proti politické korektnosti neprotestují proto, že mají neodolatelné puzení mluvit politicky nekorektně, ale protestují z pozic jakéhosi údajného, dosti abstraktního omezení svobody, které se do západních demokracií prý vplížilo nepozorovaně pod nátlakem různých „nikým nevolených elit“, NGOistů a humanrightistů, jak by pěkně od plic řekl náš pan prezident.
Jenže co toto omezení svobody přesně je? Omezení někým nařízené, nebo je to spíše sebeomezení? Může někdo někoho donutit, aby se sebeomezoval, pokud mu nevadí, že si o něm ti „politicky korektní“ mohou myslet, že je buran či pitomec? Lidé schovávající se za různé „nicky“ to na internetu ostatně běžně dělají.
Pojetí svobody, tak jak ho chápou advokáti politické nekorektnosti, je velmi podobné argumentaci ve prospěch kuřáků.
Různé zákazy kouření prý omezují svobodu kuřáků a tím i svobodu obecně. Jenže co si pak počít se svobodou nekuřáků nebýt vystavován smradu a škodlivým látkám působícím rakovinu? Nebo takovou svobodu nemají, protože důležitější je svoboda kuřáků k něčemu než svoboda nekuřáků od něčeho, jakkoliv nekuřáků je většina?
Zastánci politické nekorektnosti jsou na tom přitom ještě stále mnohem lépe než kuřáci, protože je vesměs nikdo neomezuje zákony, omezení přicházejí jen z jakéhosi sdíleného konsensu, v podobě nepsaných konvencí. Je sice možné kritizovat, jak takový konsensus vzniká, a zda vždy reflektuje názory většiny, ale opravdu „politický korektní konvence“ nějak výrazně limitují svobodu kohokoliv, včetně politicky nekorektního rádoby rebela?
Liberální demokracie jsou komplikované organismy, a to jak o věcech mluvíme ve veřejném prostoru, je důležité. Uložit si určitá sebeomezení není nic proti svobodě. Naopak: odpovědnost, která se dost často odvíjí od sebeomezování, a svoboda spolu úzce souvisí. To ovšem předpokládá dosti sofistikovaný přístup k demokracii a ke svobodě.
Docela jistě není náhodou, že tak hlasitě se proti politické korektnosti bouří především někteří politici a komentátoři ze zemí, kde mají s demokracií malé zkušenosti, a že mezi nimi jsou nejhlasitější v tomto svatém tažení proti „okovům korektnosti“ často především ti, kdo se během předešlého režimu, kdy vzpoura proti „politické korektnosti“, vnucené totalitní mašinérií, dávala smysl, neodvážili být veřejně politicky nekorektní ani na vteřinu.
Deník Referendum, 2.8.2011