You are here: Home Members redaktor's Home Komunisté hrají o samotnou existenci

Komunisté hrají o samotnou existenci

Trvalo více než třicet let, než se komunistická strana přiblížila k tomu, co ji mnozí předpovídali už před prvními svobodnými volbami v roce 1990—tedy odchodu do propadliště dějin, kam komunističtí ideologové s vervou posílali své ideové odpůrce během komunistické diktatury. V roce 1990, jak známo, převážil názor, že komunistickou stranu není třeba zakazovat, je jí prý třeba porazit v demokratickém politickém klání, a pak počkat, až sama zmizí.

Jenže se ukázalo, že na přežití komunistické strany mělo zájem nejen mnoho lidí z bývalé nomenklatury a jejich rodinných členů, ale též mnoho lidí, kteří byli zásadně proti přeměně postátněného hospodářství v tržní a diktatury v liberální demokracii.

Hlavním důvodem, proč ale komunistická strana, která se v České republice transformovala z dřívější Komunistické strany Československa v Komunistickou stranu Čech a Moravy, přežila mnohem déle, než se očekávalo, byla skutečnost, že chytře přijala roli protestního politického subjektu, hájícího během transformace poražené a nespokojené.

KSČM sice musela v první polovině 90. let bojovat o tyto voliče s Republikány Miroslava Sládka, ale ti z politické scény nakonec zmizeli. Když pak komunisté postupně přijali nacionalistickou a protievropskou rétoriku sládkovců, stali se na mnoho let politickým domovem nejen pro lidi nostalgické po bývalé éře, ale také pro ty, kdo by jinak volili extrémní pravici. Strana těžila  z toho, že na rozdíl od nových krajně pravicových subjektů měla jistou účast v parlamentu.

Zdálo se , že KSČM zůstane součástí českého parlamentního spektra po mnoho desetiletí, jenže její podpora v posledních letech začala upadat. Existují pro to tři hlavní důvody.

Tím prvním je skutečnost, že komunisté nedokázali ve větším počtu přilákat mladší voliče. Volili je sice po určitou dobu i mladší, s novým režimem nespokojení lidé, ale do samotné strany ve větších počtech nevstupovali. Průměrný věk členské základny se tak postupně zvyšoval, a dnes se pohybuje nad sedmdesáti lety. Strana má tedy takříkajíc demografický problém.

Druhým důvodem byl nástup nových krajně pravicových stran po hospodářské krizi v roce 2008 a uprchlické krizi v roce 2015, které se staly přirozenějším domovem pro protestní voliče. Zejména v uprchlické krizi se ukázalo, že KSČM nemůže  soutěžit v radikálnosti proti-migrantské rétoriky se subjekty, jako byl Okamurův Úsvit a později Strana přímé demokracie. A nedokáže s nimi soutěžit ani v prvoplánovém odmítání Evropské unie.

Nejhůře ovšem KSČM poznamenalo rozhodnutí Andreje Babiše změnit svoje hnutí ANO z liberálně-pravicového na levicově populistické. Babiš se zaměřil zejména na starší, sociálně nejisté voliče, z nichž mnozí dosud podporovali KSČM,  a odčerpal straně značné množství voličů.

Dílo zkázy dokonala skutečnost, že se zdecimovaná strana z taktických důvodů přimkla právě k Babišovi. Spojenectvím s miliardářem, jehož by v minulosti považovala za třídního nepřítele, se stala nesrozumitelnou i pro mnohé skalní komunisty. Výsledkem je, že se v posledních průzkumech pohybuje těsně nad nebo těsně pod pětiprocentním prahem, který ji zaručuje křesla ve Sněmovně.

Lídři KSČM se sice pokoušejí tento vývoj v posledních týdnech zvrátit radikálními výroky v česko-ruském sporu o sochu maršála Koněva, nebo opatrným politickým vydíráním Babiše, ale zdá se, že to nestačí. Jejich největší nadějí na jisté oživení je paradoxně krach politiky jejich spojence Babiše, nejlépe způsobený ekonomickou krizí. V takovém případě by se snad část bývalých voličů mohla vrátit. Jenže ani to stranu by dlouhodobě zřejmě už nespasilo, protože jde vesměs o důchodce. KSČM prostě postupně mizí z české politické scény jako relikt minulosti.

ČRo Plus, 18.6.2020