Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Komunistický problém

Komunistický problém

Úspěch Komunistické strany Čech a Moravy v podzimních volbách do krajských zastupitelstev znovu vyjevil jak rozpolcená je česká společnost ve vztahu ke komunistům. Na jedné straně máme co do činění s politickým subjektem, který je u nás stabilní součástí politického spektra v posledních dvou dekádách, a který nikdy nebyl zakázán coby nedemokratický, na straně druhé, v okamžiku, kdy KSČM slaví politický úspěch, vynoří se celá řada lidí, která by chtěla určovat, co komunisté v našem politickém systému mhou či nemohou dělat s pomocí „morálních“ kritérií.

 Jinými slovy: náš ústavní a politický systém je v posledních dvou dekádách nastaven tak, že dovoluje komunistům, aby legitimně soupeřili o moc, ale když se o politickou moc po pro ně úspěšných volbách začnou hlásit, strhne se lavina protestů, za nimiž stojí údajné morální rozhořčení. KSČM se prý nikdy dostatečně nedistancovala od své totalitní předchůdkyně, a jakkoliv její program není otevřeně protidemokratický, naše minulé zkušenosti s komunisty nám napovídají, že skutečné cíle komunistů mohou být odlišné od těch deklarovaných.

 Z protestů proti komunistům po krajských volbách byl nejprominentnější ten ve zlínském kraji, kde podnikatelé a další občané protestovali proti účasti KŠCM v krajské koalici, kam je pozvali sociální demokraté. Protestovali také gymnazisté v Třeboni, kterým se nelíbila nominace komunistky Vítězslavy Baborové do funkce krajské radní pro školství.

 Tyto „morální“ protesty jsou sice ve světle naší historie pochopitelné, ale v kontextu řádného fungování liberální demokracie dost problematické. Liberální demokracie stojí a padá s dodržováním pravidel hry, tak jak jsou nastavena ústavou, zákony a rozhodnutími soudů. Ať už si myslíme o KSČM, co chceme, skutečností je, že ji žádný příslušný ústavní orgán ani nezakázal, ani nevyloučil ze svobodné politické soutěže.

 Apelovat na ČSSD, aby po volbách, v nichž KSČM v některých krajích může být, i čistě aritmeticky, jediným schůdným koaličním partnerem, s komunisty nespolupracovala, zatěžuje politický proces morálními požadavky, které ve výše zmíněných pravidlech hry nejsou explicitně vysloveny. Navíc jsou tyto apely poněkud pokrytecké.

 S KSČM totiž na různých úrovních spolupracují i pravicové strany. Česká republika ještě stále má dosluhujícího prezidenta, který byl zvolen s pomocí komunistických hlasů, a žádné demonstrace se nekonaly. Když KSČM podpořila v Poslanecké sněmovně některé zákony, které vyhovovaly pravicovým stranám, ani tehdy se nekonaly demonstrace požadující, aby se tyto hlasy komunistů nepočítaly.

 Lze samozřejmě argumentovat, že přizvat komunisty k vládnutí, anebo jim dokonce umožnit, aby se na krajské úrovni stali vládnoucí stranou, je problém jiného řádu. Nicméně i tento problém je produktem schizofrenických a někdy zcela účelových postojů tzv. demokratických stran ke komunistům. Jak napsala politoložka Vladimíra Dvořáková, KSČM se stala v české politice rituální obětí, s jejíž pomocí lze provozovat jakousi očistu ostatních, často notně „umazaných“ stran. Skutečným problémem české demokracie podle ní přitom není KSČM, ale korupce. A tu mají na svědomí převážně strany nekomunistické.

 Dalo by se dokonce cynicky argumentovat, že KSČM možná ještě nebyla zakázána proto, že její přítomnost v nejvyšší politice ostatním stranám de facto vyhovuje. Lze proti ní mobilizovat, a lze s její pomocí oslabovat levici jako takovou, protože výše zmíněné morální apely útočí i na ČSSD kvůli tomu, že se spolupráce s KSČM údajně dost neštítí.

 Jenže se zdá, že veřejnost na tyto morální apely slyší méně a méně. Vidí stranu, kterou navzdory obviněním z údajné nedemokratičnosti polistopadový „demokratický“ establishment nedokázal nebo nechtěl zakázat, takže je s ní nutné počítat. Zároveň vidí stranu, která kvůli tomu, že kromě municipální úrovně téměř dvacet let neměla odpovědnost za vládnutí, dokáže politiku ostatních snadno kritizovat. KSČM je tak dnes především typická protestní strana.

 Vezmeme-li všechny výše zmíněné faktory v úvahu, lze argumentovat, že výsledky krajských voleb a vstup KSČM do vládních koalic v krajích nejsou tak úplně špatným vývojem. Je-li KSČM skutečně nesystémová strana, jak se často tvrdí, rychle se ukáže, že vládnout spolu s demokraty nemůže a neumí. To bude dobrá zpráva.

 Pokud se naopak osvědčí, i to je svého druhu dobrá zpráva. Z komunistů to sice nesejme pachuť jejich minulosti, ale alespoň si budeme moci ověřit, že KSČM je tím, co lze vyčíst z jejího oficiálního programu a z její dosavadní činnosti po roce 1989. Že je tedy víceméně regulérní demokratickou stranou, která klade důraz na sociální otázky, má nacionalistickou agendu zaměřenou proti Evropské unii a Německu, a je v mnoha ohledech populistická. To sice není nijak lákavý profil pro mnoho demokratů, ale zároveň to není nic, čím by KSČM výrazně lišila od jiných podobných stran v Evropě, z nichž některé, jako třeba Liga polských rodin nebo Sebeobrana v Polsku, si už neúspěšně vyzkoušely koaliční vládnutí na celostátní úrovni.

 Dobrou zprávou také je, že tento „test“ komunistů probíhá na krajské úrovni, kde má menší dopady, než by měla účast KSČM v centrální vládě. Těm, kdo proti většímu zapojení KSČM do vládnutí protestují z morálních hledisek, nelze samozřejmě upírat právo na jejich názory. Můžeme ale také zcela opačně argumentovat, že ČSSD možná udělala přizváním komunistů k moci na úrovni krajů užitečnou věc. Brzy se tak uvidí, na čem vlastně s komunisty dnes opravdu jsme.

Parlamentni magazin,prosinec 2012