Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Konec historie nebo konec demokracie?

Konec historie nebo konec demokracie?

Po pádu komunistických režimů v roce 1989 ohlásil americký politolog Francis Fukuyama „konec historie“ v podobě definitivního vítězství liberální demokracie, opírající se o tržní hospodářství. Po pouhých dvou desetiletích máme ovšem co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.

Mluvit o konci demokracie může leckomu připadat jako nemístné přehánění. V západním světě, i když s potýká s ekonomickou krizí i sociálními problémy, se přeci konají pravidelné volby, u moci se střídají různé vlády, jsou formálně zaručeny i respektovány všechny základní svobody občanů.

Jenže demokracie znamená primárně „vláda lidu“,  a ta se stává v posledních desetiletích stále větší iluzí, neboť se ocitá pod stále větším náporem sil a trendů, které skutečnou vládu lidu de facto znemožňují.

Liberální demokracie původně vznikla ruku v ruce se vznikem národních států, občanské společnosti, vlády zákona, moderních médií a tržního hospodářství. Její procedurální složka byla vystavěna na existenci politických stran, které soutěžily o moc v pravidelných volbách, v rámci pravidel pěvně nastavených liberálním konstitucionalismem.

Zejména v posledních 20 letech se ovšem všechny výše zmíněné podmínky existence liberální demokracie prudce změnily. Národní státy, coby arény, v nichž liberální demokracie zatím fungovaly, jsou rozmělňovány procesem globalizace.

Mění se i klasická podoba občanské společnosti, která byla v době svého největšího rozkvětu založena na existenci fyzických forem sdružování: od nejrůznějších spolků až po profesionální asociace a odbory. Jak už před časem poukázal v knize „Bowling Alone“ americký politolog Robert Putnam, jen v USA, zemi s nejrozvinutější občanskou společností na světě, poklesl počet sdružení i spolků v posledních desetiletích o desetitisíce.

Se vznikem nových komunikačních technologií a sociálních sítí se část občanských aktivit přesunula do kyberprostoru, jenže se zdá, že zatímco tato „virtuální“ občanská společnost má velkou schopnost se rychle mobilizovat a tlačit na různé změny, není příliš stabilní. Funguje, stejně jako mnoho dalších produktů éry globalizace, v podobě bublin, které se objeví a zmizí, přičemž za sebou často zanechávají „nedokončenou práci“, které se snadno zmocňují nedemokratické síly.

Změnila se podstatně i povaha moderních médií. Ta byla ve své původní podobě považována nejen za formu nezávislého veřejného prostoru, ale ve svých lepších podobách též za hlas veřejnosti, za „hlídacího psa demokracie“. Jenže postupující privatizace veřejného prostoru přeměnila i většinová média jen na formu podnikání, která se nejen podbízí nejnižšímu společnému jmenovateli v podobě „lidového vkusu“, který lze dobře zpeněžit, ale také v mnoha ohledech srůstá s politikou a jinými podnikatelskými zájmy.

Americký politolog Fareed Zakaria před časem nabídnul jako léčbu úpadku procedurální, tedy volební stránky demokracie posílení liberálního konstitucionalismu. Tedy vytvoření co nejpevnějších pravidel hry a nezávislých institucí, které nepodléhají populismu volebních cyklů. Instituce, jako jsou centrální banky, veřejná média, nezávislé auditorské orgány či ústavní soudnictví, jsou sice ustaveny politikou, ale jelikož jsou vytvořeny s patřičnou mírou ústavní ochrany proti politické interferenci, chrání liberální demokracii před tím, co Alexis de Tocqueville nazval „tyranií většiny“, které lze často dosáhnout jen chytrou manipulací ze strany nějaké politické menšiny.

Zakaria nabídl toto řešení jako lék na hrozbu vzniku „neliberálních demokracií“. Tedy demokracií, v nichž fungují procedurální mechanismy, jako jsou pravidelné volby, které ale ve skutečnosti jen legitimují různé formy autoritářství.

Zakaria se domníval, že „neliberální demokracie“ budou především dílem konkrétních politiků a stran s autoritářskými sklony, které zneužijí demokratických procesů k ustavení „svobodně“ zvolených vlád, jež ovšem následně budou svobodu různě podvazovat v zájmu svých mocenských ambic. I proto navrhoval, aby se demokratické režimy pojistily proti této eventualitě vytvořením co největšího počtu ústavně co nejsilněji chráněných institucí nezávislých na politice, které budou mít schopnost případný nápor autoritářů zneužívajících demokratických procedur neutralizovat.

Jakkoliv „neliberální demokracie“,  před nimiž Zakaria varoval, jsou jistě i dnes problémem v celé řadě, zejména méně rozvinutých zemí, potíže současných západních demokracií souvisí především s jevem, který ještě před třemi desetiletími jen málokdo očekával. Je jím rozpojování původně úzké vzájemné vazby mezi demokracií a tržním hospodářstvím.

Trh byl ve své původní podobě považován za formu občanské společnosti, která přispěla ke vzniku moderních demokracií. Kapitalismus byl v této fázi svázán s konkrétními vlastníky, kteří byli pro změnu pevně svázáni s jednotlivými národními rámci. Jakkoliv už v této ranné podobě existovaly různé formy „globalizace“ podnikání, tedy expanze přes národní hranice, těžiště systému bylo v konkrétních podnikatelích, kteří tvořili páteř národní občanské společnosti.

Proces globalizace, v podobě vzniku nadnárodních korporací a finančních institucí, které často ovládají spíše jejich vrcholní manažéři než jejich akcionáři nebo formální vlastníci, začal sice už dávno před rokem 1989, ale až do pádu komunismu, a následného vítězného tažení neoliberalismu, jehož doktrína byla vtělena do tzv. washingtonského konsensu, byl kapitalismus v rozhodující míře ještě stále svázán s národními státy.

Jinými slovy: nejenže malý a střední podnikatelský stav ještě stále tvořil páteř podnikání, a tím i občanské společnosti, ale demokratický proces národních států  měl dostatek sil v potřebné míře regulovat a vynucovat si „humanizaci“ kapitalismu v podobě financování sociálního státu.

Jakkoliv radikální levice vždy viděla tento proces spíš jen jako nástroj kapitálu k pacifikaci mas, tedy ke zmírňování radikalismu, i k vytváření potřebné kupní síly v podobě konzumu středních tříd, a samotnou liberální demokracii viděla jen jako nástroj „kapitalistického panství“, ve vztahu tržního hospodářství a demokracie je po roce 1989 podstatné zejména to, že se trh zcela vymknul národnímu rámci.

Zatímco došlo k prudké globalizaci trhu, založené na globalizaci komunikace, politický proces zůstal zakotven v národních státech. Ač byly učiněny pokusy dát jakousi nadnárodní úroveň i politice, například v podobě Evropské unie, proces globalizace politiky je zatím nedostatečný, protože naráží jak na zažité vzorce politického chování či hluboce zakořeněné národní kultury, tak na jistou bezradnost politiků při snahách povýšit demokratický proces z národní na nadnárodní úroveň.

Vznikla tak zcela neřešitelná rovnice: na jedné straně globálně fungující, ve stále větší míře nikým nekontrolované trhy, na straně druhé těžkopádné národní demokracie. Zatímco globalizované trhy vyžadují flexibilitu a ekonomickou racionalitu, tak jak jí rozumějí ony, národní státy jsou pomalé a ekonomickou racionalitu podřizují požadavkům voličů.

Prudce se zvětšila i nesouměřitelnost  „sil“. Schopnost globalizovaného kapitálu vynucovat si ústupky na demokratické politice národních států  je mnohem větší, než je schopnost demokratické politiky národních států vynucovat si ústupky či regulovat nadnárodní kapitál.

Tato nesouměřitelnost vyústila do akcelerujícího procesu „privatizace“ demokratické politiky v podobě rostoucí závislosti poltických stran na velkých penězích a masivní korupci. Zároveň se takto zprivatizovaná politika ocitla pod rostoucím tlakem, aby privatizovala veřejné statky i celé oblasti státu.

Tento tlak byl a je vytužován ideologicky neoliberální argumentací, že stát je na rozdíl od soukromého sektoru špatný hospodář. Výsledkem je privatizace celých oblastí důchodových systémů, zdravotnictví a sociálních služeb, ale i rostoucí „outsourcing“ jednotlivých stáních funkcí do rukou soukromého sektoru.

Když vypukla v roce 2008 ekonomická krize, ukázalo se, že zprivatizované státy nemají na vybranou: musely soukromý sektor v podobě masivních injekcí zachraňovat, protože  by jinak došlo ke kolapsu i těch funkcí, které dříve zajišťoval stát, například penzijních systémů. Nemluvě o možném kolapsu soukromého bankovního sektoru, který se státem prorostl v podobě nejrůznějších státních garancí či hypotečního průmyslu.

Současná krize tak není jen krizí ekonomickou. Je krizí liberální demokracie, potažmo krizí demokratického státu, jehož některé dříve podstatné funkce byly oslabeny či zcela rozpuštěny do rukou soukromého sektoru, navíc majícího často původ za hranicemi jednotlivých států, jako je tomu v případě nadnárodních penzijních fondů a bank.

Jednou reakcí na tento vývoj je sílící nacionalistický proud v politice, který se domnívá, že národní stát ještě stále má na to, aby získal zpět svoji suverenitu. Bohužel novodobí hlasatelé renacionalizace politiky míří, zejména  Evropě, na falešný cíl.

Tvrdí, že důvodem oslabování národních států je dle nich umělý proces nadnárodní politické integrace, který prý oslabuje národní demokracii a vynucuje si jakousi „postdemokracii“.  Jsou to často ovšem zároveň stejní lidé, kteří vzývají neviditelnou ruku trhu, která je ve své globální podobě ve skutečnosti hlavním důvodem oslabování národních států a liberální demokracie.

Globální trhy, zejména jejich finanční sektor, vyžadují, aby národní státy, jejichž politické reprezentace se musejí potýkat s konkrétní politickou realitou, sociálními problémy a volebními cykly, fungovaly co nejvíce v souladu s jakýmsi chladným „rozumem“ nadnárodního účetnictví a provozu.  Ratingové  agentury a „risk management“ velkých bank mohou poslat ke dnu celé státy, pokud se nejsou schopny těmto nárokům podřídit, přičemž ale tento nadnárodní finanční sektor sám nepodléhá—kromě kritérií co nejrychlejšího zisku—téměř žádným vnějším omezením.

Liberální demokracie v národních státech se tak stává jakousi odmocninou těchto globálních finančních i ekonomických tlaků. Ty dokážou velmi účinně využít i institucionálních slabin nadnárodních politických iniciativ, jako je EU. To, že se EU nedokázala zatím přeměnit ve skutečnou politickou a fiskální unii, která by byla mnohem účinnější hrází vůči nárokům globálních trhů, než dokážou být národní státy, už vyústilo do největší krize EU od jejího vzniku.

Tlak trhů je tak obrovský, že EU ochotně spolupracuje například na urychlené výměně demokraticky zvolených vlád v Řecku a Itálii, ať už si o jejich kvalitě myslíme cokoliv, za vlády technokratů, kteří v podstatě jen plní zadání nadnárodního finančního kapitálu.

V takové situaci se demokratický proces v národních rámcích stává iluzorním. Volební proces je stále více závislý na moci peněz. Činy jednotlivých politických reprezentací v národních státech jsou pak mezi volbami stále častěji ovlivňovány, pokud ne přímo kontrolovány, mocnými ekonomickými zájmy.

Jak už bylo řečeno, privatizace politiky probíhá nejen skrze privatizaci politických stran či státních funkcí i veřejných statků, ale také skrze tlak, který na „demokratickou“ politiku vyvíjejí finanční trhy, například v podobě hodnocení ratingových agentur. Nemluvě o tlaku na nezvyšování daní bohatým či tlaku na ořezávání prý přebujelých sociálních států.

Co v tomto kontextu zbývá z liberální demokracie, je stále více jen iluze. Konají se volby, máme svobodu slova, ale jednotlivci a dokonce celé „demokratické“ státy mají stále menší možnost cokoliv ovlivnit. 

Zdá se, že nenastal konec historie, ale blíží se konec demokracie, tak jak jsme ji v době modernity znali. Možná se zdánlivě nic tak strašného neděje, protože už dnes lze zaslechnout, že s globálním kapitalismem mohou lépe spolupracovat technokraté, kteří plní různé ekonomické ukazatele bez ohledu na sociální důsledky v jednotlivých zemích, tak jak to vidíme třeba v Číně.

Moderní svět řídí experti, leckdo tedy může soudit, že je načase si přestat hrát na politiku a demokracii, zejména pokud mohou být základní svobody ústavně zaručeny i bez politických vlád.

Potíž je v tom, že globální kapitalismus má bez demokratické kontroly výrazně sebezničující tendence. I proto se zdá, že jsme spíše než na konci historie na začátku její nové etapy, která může zcela změnit svět přinejmenším v té podobě, jak jsme ho znali od nástupu modernity v době osvícenství. 

Deník Referendum, 6.12.2011