Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Konec neoliberálního blouznění

Konec neoliberálního blouznění

Krize na amerických finančních trzích, šířící se do zbytku světa, je důsledkem jistého typu globálního kapitalismu. Ten byl v posledních letech založen na víře v nadřazenost neviditelné ruky trhu nad přiměřenou státní regulací a užitečností sociálního státu. Jednou odnoží této víry bylo i přesvědčení, že trh všechno zařídí lépe. A to i v sociálně citlivých oblastech, jako jsou zdravotnictví a penzijní systémy, kde ještě před dvaceti lety hrál hlavní roli--i v mnoha tržních ekonomikách--stát.

 

Neoliberální podoba kapitalismu se sice nikdy neprosadila plně v Evropské unii, což naši neoliberálové opakovaně kritizovali jako téměř jistý typ socialismu, ale  Evropa a zbytek světa jsou, ať chtějí nebo ne, silně ovlivňovány mocnou americkou ekonomikou. I americká ekonomika má samozřejmě svůj regulační rámec, ale jak argumentuje například prezidentský kandidát Barack Obama, byl v řadě oblastí až dosud poměrně slabý, což je jeden z důvodů současné krize.

 

Ponechán svým vlastním zákonitostem, kapitál si vcelku přirozeně hledal cestu k další a další expanzi, takže po americkém vzoru začaly i v Evropě růst  nerůznější málo regulované investiční banky, jakož i soukromé penzijní fondy nebo soukromé zdravotnické pojišťovny. Jinými slovy: zprivatizována musela být i odvětví, v nichž fungují takzvané „měkké peníze“ (povinné nebo dobrovolné příspěvky na penzijní a zdravotní pojištění). Zároveň banky a jiné finanční instituce hledaly cesty k další expanzi například v podobě rizikových hypoték.

 

Jenže i domácí trhy západních zemí se ukázaly být malé, navzdory rostoucí masáži ze strany reklamního průmyslu, který z občanů vyrábí spotřebitele, jež v ekonomicky saturovaných západních zemích nakonec kupují stále častěji věci, které nepotřebují. Výsledkem je nejenom katastrofální drancování zdrojů a ničení životního prostředí, ale také akcelerující expanze kapitálu na globální úrovni. Strmý růst investic za hranicemi „Západu“ je v mnoha případech poháněn vidinou snadných zisků v prostředí slabých států, kde se není třeba zdržovat „obtížnými“ regulačními rámci. Výsledkem je neobyčejný nárůst pohybu vysoce rizikového kapitálu v globálním měřítku.

 

Národní státy se jeví být vůči nadnárodnímu kapitálu, i s jeho výše zmíněnými riziky, stále bezmocnější, přičemž neexistují dostatečně silné nadnárodní politické instituce, které by byly schopné vytvořit potřebný regulační rámec na globální úrovni. Evropská unie je prvním takovým pokusem v regionálním, tedy evropském měřítku.

 

To, co nyní sledujeme v podobě americké finanční krize, jež se stává světovou, vyvolá potřebu přehodnotit neoliberální doktrinářství, spojené s vírou, že trh nakonec všechno zařídí nejlépe. Bezhlavá privatizace všech odvětví ekonomiky, kde se ještě dá najít nějaký kapitál, osekávání veřejných statků i snahy o omezování regulační role státu a nadnárodních organizací, se ukazují být cestou s nepředvídatelnými riziky.

 

V českém kontextu si jistě mnoho lidí položí otázku, jak moudré jsou neoliberální záměry privatizovat penzijní systém nebo zdravotnictví. A v jakém riziku ze strany globálního kapitálu se ocitá stát, který bezhlavě osekává veřejné statky, redukuje sociální zabezpečení, a zavádí nízké „rovné“ daně ve víře, že trh si se vším poradí nejlépe.  Na americkém příkladu vidíme, že neporadí.

 

Právo, 18.9.2008