Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Konečně opravdový eurorealismus

Konečně opravdový eurorealismus

Občanská demokratická strana dlouhá léta tvrdila, že praktikuje „eurorealismus“. Ve skutečnosti byly postoje jejích představitelů veskrze euroskeptické. V ideologické rovině odrážely sílící protiunijní postoje tehdejšího prezidenta a bývalého předsedy ODS Václava Klause, v praktické rovině se vyznačovaly především apriorním odmítáním či zpochybňováním jakékoliv významnější nové iniciativy přicházející z Bruselu, či prostě jen okopáváním bruselských kotníků.

Zatímco vláda Mirka Topolánka to chtěla Evropě během českého předsednictví jen tak trochu „osladit“, premiér Petr Nečas už jezdil na summity EU s tím, že nemá mandát nic vyjednat a podepsat. Česká republika pod jeho vedením zůstala stranou nejrůznějších reforem EU, jako byl fiskální pakt. Nebezpečí, že skončíme na vedlejší koleji, bylo reálné.

Nechuť ke všemu „bruselskému“ nabývala až absurdních podob. Místo toho, aby pravicové vlády aktivně využívaly stamiliardy nabízené Unií, dostaly jejich laxní postoje zemi do situace, kdy se fondy buď plně nečerpaly, nebo se čerpaly tak, že se na nich přiživovaly nejrůznější korupční bratrstva. Mozkový trust občanské pravice dokonce přesvědčoval veřejnost, že peníze, které nám někdo dává, jsou „od ďábla“.

V podloží těchto protievropských postojů bylo přesvědčení, že bychom si ve svém suverénním národním státě věci zařídili tak nějak lépe, anebo alespoň po svém. Skutečný hospodářský liberalismus by prý z takové suverénní země, plné šikulů, udělal ve zkostnatělé Evropě učiněného tygra.

Co na tom, že všude tam, kde si země dělala věci skutečně po svém,  se kupil šlendrián. Že český stát, bohorovně ignorující požadavek EU na profesionální státní správu, se stal synonymem nefunkčnosti. A že většina oněch protievropských „šikulů“ v pozadí ODS byli ve skutečnosti pouzí „šibalové“, kterým šlo ze všeho nejvíc o to, aby v zemi zůstalo právní šero.

Česko, jehož export směřuje z 80 procent do zemí EU, si dopřávalo iluzi, že zůstane-li na pomyslné bárce tažené parníkem EU, místo snah být přímo na palubě parníku, má jakousi manévrovací volnost. Ve skutečnosti si čeští kormidelníci za tažným lanem Unie, k němuž je země, už svými exporty do EU, přímo ocelově připoutána, na volnost jen hráli, a k tomu ještě sveřepě odmítali možnost mluvit za stejným jednacím stolem s  ostatními do toho, kam unijní loď pluje.

Ze všech těchto důvodů je zásadní přehodnocení české politiky vůči EU, které spustila vláda Bohuslava Sobotky, zásadním průlomem. Setkání Sobotky s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem, během kterého ho informoval o změně českých postojů k EU, včetně ochoty připojit se k fiskálnímu paktu, euroskeptická část zdecimované pravice častovala obvyklými výkřiky o „eurohujrech“ a servilitě vůči Bruselu. Ve skutečnosti jde jen o posun od podivné zapšklosti vůči všemu unijnímu k opravdovému eurorealismu.

Česko prostě vzalo prostřednictvím této vlády na vědomí, že je součástí většího celku, do jehož dění může a má aktivně mluvit, což je možné pouze tak, že bude u pomyslného kormidla, a to přímo na hlavní palubě. Euroskeptikům ani v opozici evidentně zatím nedošlo, že Brusel nejsou nějací „oni“, vůči kterým nesmíme trpět podlézavostí, ale že Brusel jsme i „my“. 

 Sobotkovi a jeho vládě patří za tuto změnu směru uznání. Je základním předpokladem jakékoliv změny k lepšímu u nás, a to dokonce i z psychologického hlediska: blbá nálada, která se nás léta držela, totiž do značné míry souvisela s podezřívavostí k vnějšímu světu a namyšleným provincialismem., který si představoval, že máme na všechno lepší odpovědi než vyspělejší evropský západ.

Právo, 25.2.2014