You are here: Home Members redaktor's Home Konstanty české zahraniční politiky se hroutí

Konstanty české zahraniční politiky se hroutí

V posledních měsících a týdnech se změnily některé dlouhodobé konstanty v postavení České republiky na mezinárodní scéně. Nejprve v rámci odchodu Severoatlantické aliance z Afghánistánu skončila dlouhá, poměrně výrazná etapa českého angažmá v této zemi.

 Způsob, jakým jednotky NATO (k nimž patřily i ty české) z Afghánistánu na základě jednostranných rozhodnutí americké vlády  odešly, spustil na evropské úrovni debatu, v níž zaznívají poměrně silné hlasy, že by se Evropská unie měla konečně vážně pokusit vybudovat vlastní obranou politiku, která by byla více nezávislá na Spojených státech.

 Tato debata pravděpodobně jen tak neskončí. Bude součástí širší debaty o posilování evropské integrace poté, co EU umožnila přijetím obřího záchranného balíku v boji s dopady epidemie covidu-19, aby se vážně začalo debatovat o vytvoření základů společné fiskální politiky. Ať už z nadcházejících sněmovních voleb  u nás vzejde jakákoliv vláda, měla by se do těchto debat aktivně zapojit.

 Brusel také, zdá se, začíná přitvrzovat ve snahách vypořádat se se zeměmi, které porušují společná pravidla hry. Česká republika doposud stála coby spojenec na straně dvou zemí, na něž zejména mířil v souvislosti s porušováním principů právního státu a demokratických hodnot prst Bruselu: Polska a Maďarska.

Pomáhalo ji k tomu společné členství s těmito zeměmi ve Visegrádské skupině, která se snažila oponovat Bruselu i v řadě jiných oblastí. Jenže poměrně vážný konflikt mezi Polskem a Českou republikou ohledně rozšiřování těžby v polském povrchovém dole Turów až k českým hranicím soudržností Visegrádu otřásl.

 I kdyby se konflikt mezi oběma zeměmi podařilo nakonec vyřešit mimosoudní cestou, je otázkou do jaké míry byla fatálně narušena v poměrně harmonická spolupráce v rámci visegrádské skupiny. A  do jaké míry na ni tedy bude moci naše země spoléhat v prosazování svých zájmů v EU.

Což nás přivádí k dalšímu důležitému posunu mezinárodních souřadnic, který nás ovlivní, a to i ve vztahu k EU. Jsou jimi výsledky německých voleb. Ať už z nich nakonec vzejde jakákoliv vláda, je jisté, že Česká republika i další země Visegrádu už nebudou moci spoléhat na poměrně tolerantní postoje kancléřky Angely Merkelové, která na evropské scéně do jisté míry chránila země Visegrádu před razantnějšími kroky zbytku EU vůči nim.

 Sečteno a podtrženo, ocitáme se v novém teritoriu, v němž na jedné straně oslabil náš doposud silný spojenecký vztah s Polskem coby pilířem Visegrádu i relativně velkou evropskou zemí, a zároveň téměř jistě oslabí poměrná vřelost vztahů s největší zemí EU, Německem. To je přitom nejdůležitější destinací českého exportu.

 Aby toho nebylo málo, vláda, která vzejde ze sněmovních voleb, bude také muset navigovat v novém teritoriu, pokud jde o vztahy s Ruskem a Čínou. Vztahy s Ruskem jsou na bodě mrazu v důsledku aféry Vrbětice i následného vyloučení ruských společností z dostavby jaderné elektrárny Dukovany. A na diskriminaci v podobě vyloučení z dostavby Dukovan si po přijetí zákona, který její účasti brání, stěžuje i Čína, což jistě nezůstane bez následků.

 Jde svým způsobem o symbolický krach proruské a pročínské politiky, kterou razil prezident Zeman. Nová vláda se bude muset  důsledky této změny vypořádat jasněji, než čeho byla schopná ta dosavadní před koncem svého mandátu.

 Vezmeme-li v úvahu dosavadní nejednotnost české zahraniční politiky, nebude to snadné. Čeká nás nejspíš období zmatků, které se může negativně promítnout i do toho, jak se Česká republika zhostí předsednictví EU v příštím roce.

 ČRo Plus, 30.9.2021