Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kořeny antiamerikanismu

Kořeny antiamerikanismu

Antiamerikanismus je novou globální ideologií. Když se v kterékoliv ze zemí, které jsou součástí světového společenství, objeví závažnější problémy, můžeme si být jisti, že jedním z vysvětlení bude, že za tyto problémy jsou buď přímo nebo nepřímo odpovědné Spojené státy americké.

 

Antiamerikanismu se dobře daří dokonce i v samotných USA. I tam lze najít celou řadu prominentních intelektuálů, kteří přičítají problémy, často daleko za hranicemi Ameriky, na vrub USA. Noam Chomsky je pravděpodobně nejznámějším představitelem této školy.

 

Neobyčejný nárůst antiamerikanismu lze pozorovat zejména od rozpadu bipolárního světa, kdy se USA staly jedinou světovou supervelmocí a chtě nechtě se ocitly v situaci, kdy mají globální odpovědnost, které nemohou vždy dostát. Politici i intelektuálové z ostatních zemí jsou často přesvědčeni, že by věděli lépe, jak naložit s obrovskou mocí a vlivem, které USA mají, než jak to činí američtí politici. Jak ale tvrdí například známý francouzský zastánce USA Jean-Francois Revel většinou si nekompromisní kritici do svých postojů k USA promítají svou vlastní slabost, tak nejrůznější frustrace.

 

Krátký historický exkurs

 

Různé odnože antiamerikanismu existují už od 18. století a v modifikovaných podobách přežívají dodnes. V konzervativnějších částech Evropy, jako bylo svého času například Prusko, byla Amerika už v době Francouzské revoluce viděna jako nebezpečný zdroj idejí, které stály u zrodu francouzského liberalismu. Údajný nedostatek odpovědnosti Ameriky v tomto směru byl vysvětlován s  pomocí často až bizarních teorií.

 

Podle některých byla například Amerika intelektuálně frivolní proto, že neznala koncept národního státu organizovaného na základě etnických principů. Jiné teorie byly otevřeně rasistické: USA mají na zbytek světa negativní vliv, protože se v nich volně mísí různá etnika, což povede k degeneraci. Jiná kritika vycházela z údajného morálního pokrytectví USA, které na jedné straně šíří do světa ideje rovnosti a občanských práv, ale zároveň v nich dochází ke genocidě původních obyvatel a praktikuje se otroctví.

 

Po občanské válce v šedesátých letech 19. století, kdy se USA začaly stávat průmyslovou velmocí, přišli evropští intelektuálové s kritikou jiného druhu. Nietzsche například tvrdil, že v USA je vše podřízeno technologické efektivnosti a spěchu do takové míry, že Amerika může do Evropy šířit jen duchovní prázdno. Heidegger o několik desetiletí později na Nietzscheho kritiku navázal, když americkou posedlost technickým a vědeckým rozvojem, jakož i novými formami organizace práce, charakterizoval jako jistou formu totality, srovnatelnou s  mentalitou Sovětského svazu.

 

Zdrojem antiamerikanismu byla v 19. století i Velká Británie, která se nesmířila se ztrátou amerických kolonií. Populární byly zejména nejrůznější teorie o degenerativních trendech v USA, které ničí nejen etnickou čistotu původních přistěhovalců ale i anglický jazyk a kulturu.

 

Na konci 19. století ovšem Velká Británie a USA svou vzájemnou animositu překonaly, a vytvořily nukleus transatlantické spolupráce. Atlanticismus se pak stal svého druhu ideologií, která byla založena na přesvědčení, že USA a západoevropské země mohou tvořit společenství založené na společných hodnotách a demokracii. Tento koncept si získal neobyčejný vliv zejména na konci 1. světové války—i zásluhou amerického prezidenta Wilsona, který byl zastáncem šíření demokracie coby stabilizujícího faktoru.

 

Wilsoniánství, které bylo předchůdcem některých neokonzertvativních teorií dneška, ovšem též vyvolalo protireakci. Údajně degenerovaná americká demokracie byla vedle bolševického Sovětského svazu hlavním terčem kritiky ze strany nově vynikajících fašistických a nacistických režimů v Evropě.

 

Americké úsilí šířit demokracii bylo po 2. světové válce posíleno konceptem lidských práv. Víra v universalismus tohoto konceptu byla nejen hnacím motorem amerických snah vyvážet demokracii do třetího světa, ale také ohniskem střetu mezi západním světem, vedeným USA, a světem komunistickým.

 

Antiamerikanismus vycházející zpoza železné opony byl koncentrovanou podobou nejrůznějších předsudků vůči USA, obohacený o vykreslování USA coby hlavní bašty světového kapitalismu a imperialismu. Paradoxně právě tato ideologická podoba antiamerikanismu živila často až nekritický obdiv průměrných obyvatel komunistického světa ke všemu americkému.

 

V západní Evropě byl politický, intelektuální i lidový antiamerikanismus samozřejmě mnohem diferencovanější. Evropská levice, která si dělala nejrůznější iluze o povaze komunistických režimů, kritizovala USA z pozic velmi podobných oficiální komunistické propagandě. Existovala ovšem i kritika zprava, v níž vynikal například francouzský prezident de Gaulle. Poválečné postavení Ameriky coby dominantní mocnosti Západu, která navíc prosazovala dekolonizaci Afriky a dalších částí světa, bylo bývalým koloniálním mocnostem trnem v oku.

 

Americký imperialismus, aneb kultura jako zbraň

 

K nárůstu antimerikanismu na Západě došlo zejména během války ve Vietnamu, která jakoby dávala za pravdu kritikům údajného amerického imperialismu. Tento druh kritiky pravidelně ožíval kdykoliv USA vojensky intervenovaly i v jiných částech světa. Byl doprovázen odsudky údajného cynismu americké zahraniční politiky, která často podporovala pravicové diktátorské režimy ve snaze bránit šíření komunismu.

 

Klasický imperialismus byl založen převážně na dobývání teritorií za hranicemi dobyvatelských států a na jejich následné kontrole. Vůči USA ovšem nebylo nikdy snadné toto pojetí imperialismu aplikovat, protože když už USA vojensky zasáhly za svými hranicemi, okamžitě se rozpoutala intenzivní politická diskuse o tom, kdy a jak se z okupované země stáhnout. Poválečná přítomnost amerických jednotek v některých zemích západní Evropy nebo v Japonsku byla zcela zjevně v souladu s přáními demokraticky zvolených politických reprezentací těchto zemí.

 

Neomarxisté, jako například Gramschi, přišli s novou koncepcí amerického imperialismu. Ten už prý není založen na přímé dominanci s pomocí síly, ale na hegemonii uskutečňované s pomocí tzv. měkké síly. Vývoz americké pop-kultury, kapitálu, životního stylu, technologií i vědeckých poznatků se údajně stal nástrojem, s jehož pomocí mohla Amerika ovládat zbytek světa, aniž by musela vyslat jediného vojáka.

 

Idea, že vývoz kultury a tržního hospodářství založeného na konsumerismu můře být mocnější zbraní než fyzická agrese, je v pozadí i dnes možná nejvlivnějšího proudu antiamerikanismu. Ten tvrdí, že globalizace, která si podmaňuje svět, je v mnoha svých aspektech především ekonomickou, kulturní a vědecko-technologickou amerikanizací světa. Jelikož téměř všechny hlavní trendy a vymoženosti, které hýbou současným světem, vznikly v USA, je údajně jasné, že opřeny o sílu americké ekonomiky jsou v pozadí procesů, které ve svém souhrnu nazýváme globalizací.

 

Amerika tedy údajně vládne světu i s pomocí své pop-kultury, Hollywoodu nebo Macdonaldů. Benjamin Barber například argumentuje, že značná část terorismu, který dnes ohrožuje západní svět, je jen jakýmsi „jihádem“ namířeným proti „macdonaldizaci“ světa. Macdonald je zde symbolem pro vše, co se dnes rozumí americkým imperialismem.

 

V této kritice Ameriky, kterou sdílejí jak mnozí evropští intelektuálové, tak deprivovaní mladíci v islámském světě, se skrývá zajímavá otázka. Je neobyčejný úspěch americké kultury a životního stylu skutečně jen výsledkem obrovské síly amerického kapitálu, opírajícího se o skvělý marketing, nebo v sobě americká kultura i životní styl obsahují jakýsi universalistický náboj?

 

Americká zahraniční politika

 

Specifickým zdrojem současného antiamerikanismu je zahraniční politika USA. Ta je jistě v mnoha ohledech necitlivá nebo často prostě špatná. Otázkou ovšem je, zda se USA, ve své pozici světového hegemona, mohou kritice vůbec vyhnout.

 

Jak už bylo řečeno, zbytek světa klade na nejmocnější zemi světa naprosto nepřiměřené nároky. Politici i intelektuálové v zemích, které se svým vlivem nemohou USA rovnat, mají za to, že znají správná řešení nejrůznějších světových problémů, ale „arogantní“ Washington jim nenaslouchá.

Část nedorozumění pramení jistě i z rozporu, kterému USA musí čelit: na jedné straně mají coby nejmocnější globální hráč globální odpovědnost, na straně druhé musí, stejně jako každý jiný národní stát, hájit především své zájmy.

 

Zde má svůj původ rétorika amerických politiků, která zbytek světa často popuzuje. Mísí se v ní universalistické nároky s egoistickou obranou amerických národních zájmů. Je pak ovšem těžké rozlišit, zda USA například intervenují v té které zemi skutečně na obranu údajně universálních hodnot nebo jen kvůli sobeckým národním zájmům.

 

Obecně lze říci, že vztahy Ameriky se zbytkem světa byly nejlepší právě v obdobích, kdy američtí politici dokázali tyto dvě polohy srozumitelně oddělit.

Lidsko-právní intervence v bývalé Jugoslávii tak byla pro zbytek světa mnohem přijatelnější, než intervence v Iráku, ospravedlňovaná tu národními zájmy, tu údajnou obranou universálních hodnot.

 

Americká politická elita

 

Problém komunikace je do značné míry kulturní fenomén. Bylo téměř nevyhnutelné, že intenzita antiamerikanismu v Evropě vzrostla po nástupu současné republikánské administrativy vedené Georgem W. Bushem. Například průzkumy, které pravidelně provádí German Marshall Fund, ukazují, že skutečná dělící čára mezi Evropou a USA neleží uprostřed Atlantiku, ale v hodnotové odlišnosti kritických mas obyvatel.

 

Průzkumy ukazují, že zhruba 80 procent Evropanů vyjadřuje postoje velmi blízké voličům Demokratické strany v USA. Politika opírající se o náboženské přesvědčení a konzervativní postoje typické pro americké Republikány není většině Evropanů srozumitelná. Tato kulturní odlišnost je pak v pozadí mnohých vzájemných předsudků.

 

Znamená to ovšem také, že například evropský antiamerikanismus bude téměř zákonitě silnější v obdobích, kdy v čele USA stojí Republikáni. Silný nárůst antiamerikanismu po období Billa Clintona, není spojem jen s konkrétní zahraniční politikou Bushovy vlády, ale také s prostým faktem, že Clinton byl pro Evropany srozumitelnější—nebo, chcete-li, „evropštější“.

 

Americká výjimečnost

 

Američané iritují i svým přesvědčením o americké výjimečnosti. Vzývání údajně specificky amerických hodnot a amerického životního stylu bezpochyby vytváří dojem, že Amerika zbytek světa nepotřebuje. A někteří američtí politici si to dokonce myslí.

 

Politolog Seymour Lipset přesvědčivě popsal zdroje americké víry ve vlastní výjimečnost—od zakořenění Ameriky ve víře v Boha, přes silnou protestantskou etiku, až k intenzivnímu individualismu, který je pozůstatkem pionýrských časů.

Alexis de Tocqueville si ostatně mnohým těchto rysů všimnul už v první polovině 19. století, a byl zejména ohromen obrovskou silou občanské společnosti v USA, z níž vyrostl moderní americký stát.

 

Mnohé tyto prvky americké skutečnosti jsou ovšem zbytku světa nesrozumitelné. Proto je například americký patriotismus, opírající se o „občanské náboženství“, nikoliv o etnické či historické pojetí národa, často mylně vnímán jako nacionalismus. A víra ve vlastní výjimečnost je pro změnu vnímána jako pohrdání ostatními. Na druhou stranu, pokud si i Američané neuvědomí, že tento jejich způsob diskursu může být kontraproduktivní, bude se antiamerikanismu i nadále dařit.

 

Přítomnost, zima 2006-2007