Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Kvóty pro ženy nejsou nesmysl

Kvóty pro ženy nejsou nesmysl

Před tím, než politici z různých stran a mnozí komentátoři spustí obvyklý český kolovrátek o nesmyslnosti kvót všeho druhu v reakci na připravovanou novelu volebního zákona, která by zavedla čtyřicetiprocentní kvóty pro ženy na kandidátkách pro volby do Sněmovny a krajů, měli studovat historii politiky.

Zjistili by, že i nejliberálnější země Západu se čas od času z dobrých důvodů uchylovaly k politice kvót. Pozitivní diskriminace v podobě americké „affirmative action“, kanadské „equity employment“ a britské „positive action“ jsou jen některými z příkladů politiky pozitivní diskriminace, která měla s pomocí kvót zvýhodnit v přístupu k zaměstnání a vzdělání sociálně hendikepované skupiny.

I když se tato politika dostávala a dostává opakovaně pod tlak konzervativců a liberálů, skutečností je, že kupříkladu v USA a Kanadě pomohla stvořit v afroamerické i hispánské komunitě střední třídy, což jim dalo hlas i v politice.

Ať už jde o kvóty navržené Evropskou komisí za účelem většího zastoupení žen ve vedení velkých společností, nebo kvóty v ČSSD  umožňující čtyřicetiprocentní zastoupení žen na kandidátkách strany, anebo nyní navržené kvóty pro volby do PS a krajů, pořád  se u nás opakují tytéž argumenty.

Jejich esencí je, že ženám prý nikdo ve svobodné společnosti neupírá možnost o větší účast ve vedení firem i v politice soutěžit. Záleží prý jen na nich. Dokonce i některé vrcholné manažérky plní roli užitečných idiotek v převládající patriarchální propagandě, když tvrdí, že kvóty jsou ponižující, a že ony jsou nejlepším příkladem toho, že ženy to takříkajíc „mohou dokázat“, když chtějí.

Ano mohou, ale jen když přijmou pravidla mužského světa, tedy když budou vedle soutěže s mužskými kolegy v zaměstnání (za které obvykle ke všemu nedostanou zaplaceno stejně jako muži) také navíc plnit řadu dalších funkcí, které souvisí s rodinou, a které muži ještě stále v plné míře neplní, anebo prostě  biologicky plnit ani nemohou.

Mnohé z trapných argumentů proti větší účasti žen ve veřejném životě zazněly už v dobách, kdy se bojovalo o jejich volební právo. Muži dominovaný svět se podvolil až po nátlaku. Umožnit ženám, aby nejen mohly volit, ale aby byly také více zastoupeny i v politice, je další logický krok, který také v mnoha případech nebude možný bez legislativního „nátlaku“- tedy bez pomoci zákonných kvót.

Když kupříkladu šéf lidovců Pavel Bělobrádek tvrdí, že ženy v jeho straně, kterých je většina, nechtějí kandidovat, a strana je přeci nemůže nutit, zamlčuje, co muž jeho inteligence jistě dobře ví—totiž , že už struktury současných stran jsou nastaveny tak, že je pro ženy těžké se v primárkách či jiných nominačních kláních prosadit. Anebo že prostě nemají kvůli rodině tolik času jako muži, aby si účast na kandidátkách vybojovaly či „vyseděly“ na stranických schůzích.  

Být zvolen do „funkce“ je vždy (zejména právě v mužském světě) i boj o moc a o vliv na různých úrovních. Už samotná struktura patriarchálně organizované společnosti je nastavena tak, že v tomto souboji ostrých loktů a různých zákulisních bratrstev jsou ženy znevýhodněny.

Návrh zavést čtyřicetiprocentní kvóty pro volební účast žen, jakož i finanční sankce za jejich nedodržení, z dílny ministrů Jiřího Dienstbiera a Milana Chovance je proto záslužný a hodný levicové strany, jakou je sociální demokracie. Má jen jeden kaz: žen není ve společnosti jen 40 procent ale zhruba polovina.

Právo, 29.5.2015