Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Laxnost státu vůči nenávisti zhoršuje klima ve společnosti

Laxnost státu vůči nenávisti zhoršuje klima ve společnosti

Česká společnost žije ve vztahu k politickému extremismu a projevům rasismu v podivné schizofrenii. Trestní zákoník na jedné straně poměrně jasně definuje projevy rasové a etnické nenávisti, a s nimi případně spojeného násilí, v § 355 (Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení), v § 356 (Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod) a v § 352 (Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci). Na straně druhé vidíme, že praxe policie, státních zástupců i soudů tyto jasné definice neustále relativizuje.

Opakovaně se setkáváme s tím, že činy, které jsou jasně definované českým trestním právem, zůstávají bez příslušné odezvy. Ba co hůř, policejní represe je často naopak namířena proti aktivistům, kteří proti projevům rasismu a etické či náboženské nesnášenlivosti protestují. 

Laxnost státu a zmatená veřejnost
V praxi policie i státních zástupců se v souvislosti s těmito činy objevuje opakovaně slovo „vyhodnocovat“. Tím, co může občanovi jen trochu znalému trestního práva, připadat jako jasné naplnění skutkových podstat popsaných ve výše zmíněných paragrafech, se policie a státní zástupci buď odmítají zabývat vůbec, anebo to ve světle výzev části občanské společnosti, aby konali, zdlouhavě „vyhodnocují“. Mnohé případy nakonec odkládají.

Neonacistický extremista Adam Bartoš tak může veřejně — přímo i nepřímo – podněcovat k fyzické likvidaci některých politiků, ale tyto jeho činy jsou nakonec, pokud se jimi orgány činné v trestním řízení vůbec zabývají, „vyhodnoceny“ jako právo neporušující. Nedávno proti němu sice bylo zahájeno trestní stíhání, ale nikoliv kvůli výše zmíněným činům, ale kvůli antisemitských výrokům nad hrobem Anežky Hrůzové v Polné, kterou na konci 19. století podle českých antisemitů zavraždil z rituálních důvodů Žid Leopold Hilsner.

Je samozřejmě pochopitelné, že si orgány činné v trestním řízení musejí kupříkladu vyžádat znalecké posudky a vyhodnotit svědecké výpovědi či nahrávky z demonstrací. Ale nelze se ubránit dojmu, se jim do stíhání činů, které už na první pohled naplňují skutkovou podstatu trestných činů podle paragrafů 352, 355 a 356, prostě nechce. 

To má závažné důsledky hned v několika směrech. Za prvé část veřejnosti si takovou laxnost „vyhodnocuje“ jako možné sympatie orgánů státní moci s jistými typy, v našem případě zejména pravicového, extremismu. V celkové společenské a politické atmosféře, v níž i řada vládních politiků používá ve vztahu kupříkladu k muslimským imigrantům netolerantní jazyk, slouží pak části veřejnosti laxnost orgánů činných v trestním řízení jako určitý signál, že kritéria státní tolerance vůči projevům rasové, etnické a náboženské nenávisti jsou mnohem méně striktní než platné právo. 

K takovému výkladu v očích části veřejnosti nepochybně přispívá i skutečnost, že český stát nedodržuje nebo nevyužívá důsledně svoje vlastní zákony i v celé řadě dalších oblastí. A že taková laxnost státu mívá obvykle nějaké politické pozadí nebo netransparentní důvody.

Neochota orgánů činných v trestním řízení konat podle zákona tak vytváří atmosféru falešné tolerance vůči projevům rasismu a etnické i náboženské nesnášenlivosti, která v konečných důsledcích slouží samotným extremistům jako ujištění, že v České republice se nemusejí bát tvrdého postihu ani v situaci, kdy podle platného zákona jsou některé jejich činy zjevně kriminální.

Neodpovědná mediální diskuze a neprincipiální politici 
K relativizaci projevů rasové, etnické a náboženské nenávisti bohužel přispívají i média. Hlubokomyslné úvahy na téma svobody projevu jsou samozřejmě součástí demokratického diskurzu, ale opakovaně narážíme na to, že média bez uvedení patřičného právního kontextu zpochybňují smysl trestního postihu extrémistů v případech, kdy jsou jejich činy zjevně v rozporu s platným právem. 

Pokud by bylo cílem mediálního diskurzu vytvořit tlak na zrušení zmíněných ustanovení trestního zákoníku coby odporujících velmi liberálnímu výkladu svobody projevu, je to v jistém ohledu legitimní debata. Něco jiného je ale zpochybňování smyslu stíhat extremisty, pokud zjevně porušují platné zákony.

Třetí vrstvou falešné tolerance vůči extremismu je český politický provoz. Bývaly časy, kdy se s extremisty, jako byli Sládkovi republikáni, „nemluvilo“. Prezident Václav Havel důsledně trval na tom, že když už se extrémistická partaj, jako jsou republikáni, dostala do Poslanecké sněmovny, bude je on, coby představitel „slušné“ většiny společnosti sice brát na vědomí jako řádně zvolené, ale zároveň ignorovat. 

Od té doby tolerance k politickému extremismu značně posílila. Začalo to tím, že se někteří představitelé velkých stran pokoušeli lákat voliče republikánů přijetím části jejich protievropské nebo protiněmecké agendy i rétoriky. 

Tehdejší předseda sociální demokracie Miloš Zeman sice odmítl vytvořit po volbách v roce 1996 většinovou vládu s republikány a KSČM, ale zároveň tvrdil, že republikáni jsou jen „zdivočelí“ sociální demokraté. Republikáni nakonec z politické scény zmizeli, přičemž někteří jejich politici oficiálně přešli do velkých stran, ale stalo se tak za cenu jistého „zdivočení“ ČSSD a ODS.

Vyjádření představitelů stran hlavního proudu vůči pravicovým extremistům jsou od té doby značně oportunistická. Na jedné straně se hlavní politický proud dokázal postavit kupříkladu vůči fašizující a rasistické Dělnické straně, která byla Nejvyšším správním soudem nakonec rozpuštěna (jakkoliv se vzápětí zformovala pod pozměněným názvem), ale když se do Poslanecké sněmovny probojovaly v předposledních volbách Věci veřejné, jejichž někteří politici vyjadřovali značně extrémní názory vůči menšinám, a v posledních volbách hnutí Úsvit, klesla laťka pro netoleranci xenofobních názorů podstatně níž. 

Podíváme-li se přitom na názory vyjadřované představiteli Úsvitu, zejména jeho prvním předsedou Tomio Okamurou, těžko bychom mnohé z nich od názorů představitelů Dělnické strany odlišovali. Xenofobní rétorika nových představitelů Úsvitu, jako je Marek Černoch, přitom ještě podstatně přiostřila po vypuknutí uprchlické krize. Úsvit se nakonec vcelku logicky formálně spojil s Blokem proti Islámu Martina Konvičky, který je nyní za svoje rasistické výroky trestně stíhán.

Okamura, který vytvořil po odchodu z Úsvitu Hnutí Svoboda a přímá demokracie, si ovšem s rétorikou představitelů svojí původní strany nijak nezadá. Blahosklonný postoj orgánů činných v trestním řízení k jeho výrokům na téma imigrace a islámu na různých veřejných shromážděních je dobrým příkladem toho, jak samotné orgány státní moci přispívají k rozmazávaní linií mezi přípustným a nepřípustným ve veřejných a aktivitách a diskurzu. 

Ani politici velkých stran se dnes nejenže jasně nedistancují od politiků, jako je Černoch nebo Okamura, ale berou je jako legitimní součást demokratického provozu. Prezident Miloš Zeman se dokonce na vlně extrémistických názorů, které tyto skupiny prezentují, veze. Ba co hůř, spoluvytváří ji svými prohlášeními. A legitimizuje ji – kupříkladu v podobě společných vystoupení, jako bylo to na Albertově u příležitosti 17. listopadu. 

I straničtí představitelé hlavního proudu se mylně domnívají, že přejímáním některých v podstatě extremistických postulátů, s nimiž politici krajně pravicových hnutí přicházejí v uprchlické krizi, přeberou těmto stranám ve větším množství voliče. Možná některé ano, ale celkově je taková strategie stejná chyba, jakou kdysi udělal Miloš Zeman, když oficiálně začal lovit republikánské voliče coby prý „zdivočelé sociální demokraty“. 

Rozmazávají se tak linie mezi slušnou a neslušnou částí společnosti, mezi politicky i právně „přípustným“ a „nepřípustným“. Tvrzení politiků, že je třeba respektovat voliče stran, jako je Úsvit, jsou v tomto kontextu čirým pokrytectvím.

Zakročme, dokud je čas
Postupná legitimizace politického extremismu skrze okázalou laxnost orgánů činných v trestním řízení vůči jeho projevům ve světle jasnou řečí mluvících paragrafů trestního zákoníku (a koneckonců i ústavy a Listiny základních práv a svobod), jakož i poněkud popletený „pseudoliberální“ postoj části médii k údajné svobodě projevu, a v neposlední řadě i neochota politického „mainstreamu“ se od extremistů distancovat, vytváří podmínky nejen pro další posilování krajní pravice u nás, ale bohužel i pro odklon stále větší části společnosti od základních pravidel slušné liberální demokracie.

Česká společnost má svým způsobem štěstí, že v ní v jako jediné postkomunistické zemi v Evropské unii přežila komunistická strana. Nad ní se sice dlouhodobě vede diskuze podobně zmatená jako dnes okolo pravicového extremismu, ale ať už si o správném přístupu k této straně myslí kdo chce, co chce, přežila a hraje v současnosti v české politice jakousi sanitární roli. Coby dnes v podstatě protestní strana bez „revoluční“ agendy k sobě stahuje i mnohé hlasy těch voličů, kteří by jinak podpořili extrémní pravici.

Jinými slovy: KSČM je dnes strana převážně starých lidí, v níž nehrají prim mladí rozzlobení muži s extremistickými a násilnickými sklony, kteří chtějí zničit celý „prohnilý“ systém. Jelikož ale má svoje jisté, volí ji i řada voličů s extrémními názory, kteří nechtějí ztratit ve volbách hlas.

Je možné argumentovat, že bez existence KSČM bychom už dávno měli i u nás nějakou parlamentní obdobu neofašistického maďarského Jobbiku nebo slovenské Ľudové strany Mariána Kotleby. Politici hlavního proudu a státní orgány totiž u nás svými postoji pomáhají růstu extremistických tendencí ve společnosti úplně stejně jako v Maďarsku a na Slovensku.