You are here: Home Members redaktor's Home Lekce z krajských a senátních voleb

Lekce z krajských a senátních voleb

Na základě výsledků voleb do krajských zastupitelstev a prvního kola senátních voleb (tento text je psán před druhým kolem senátních voleb) lze učinit několik zajímavých závěrů.

 

Extrémní neoblíbenost vládní koalice

 

Je-li pravda to, co v reakci na volby píší pravicoví komentátoři—totiž že volby neznamenají, že voliči podporují sociální demokracii, ale chtěli jen ukázat nespokojenost s vládou Mirka Topolánka, k čemuž prý přispěla agresivní kampaň ČSSD—je nutné logicky dodat, že ve světle výsledků voleb je buď vládní koalice neoblíbená skutečně extrémně, anebo ČSSD vedla geniální volební kampaň proti poměrně úspěšné vádě.

 

Mnozí obránci pravicové koalice i jednotlivých stran vládní koalice to možná přijmou s nelibostí, ale skutečností je, že ani sebegeniálnější kampaň by nezabrala, kdyby kritická masa občanů neměla koalice Mirka Topolánka i chování jednotlivých vládních stran takříkajíc plné zuby. A ani sebegeniálnější kampaň by nezabrala, kdyby si kritická masa voličů myslela, že ČSSD nenabízí žádnou alternativu. Bylo by těžké zmobilizovat o téměř milión voličů více než minulých krajských volbách, kdyby si většina z nich myslela, že hlas pro ČSSD není nic jiného než cesta z bláta do louže.

 

Pravice by proto měla analyzovat nejenom výbornou kampaň ČSSD, jakož i selhání své vlastní kampaně, ale měla by analyzovat též programovou náplň sdělení, jež ČSSD nabídla. Odbýt tato sdělení tím, že šlo o čirý populismus, je nejlepším návodem pro stejně zdrcující porážku pravice ve volbách do Evropského parlamentu v červnu příštího roku a ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010.

 

Nestačí se také spokojit jen s ujišťováním, že strany vládní koalice jsou nepopulární proto, že se ujaly obtížných a nepopulárních reforem. To je klišé, které by snad mohlo vysvětlit část zdrcující porážky vládních stran, ale nikoliv všechny její aspekty.

 

Celostátní versus regionální kampaň

 

Je zcela nepatřičné odsuzovat ČSSD za to, že volby do krajů pojala jako celostátní referendum o Topolánkově vládě. Naopak, poučením by do budoucnosti mělo být, že každé krajské volby jsou z velké části referendem o vládě v poločase jejího trvání. A jelikož v poločase je téměř každá vláda přinejmenším méně populární, než byla na začátku vládnutí, měly by tomu v budoucnosti vládní strany přizpůsobit svojí taktiku.

 

Všechny dosavadní krajské volby byly zatím referendy o vládě. I proto prohrála ČSSD tyto volby v roce 2000, když vládnul Miloš Zeman, a pak v roce 2004, když stál v čele ČSSD Stanislav Gross, který čerstvě nahradil Vladimíra Špidlu.

 

Je možné, že v reformujících se zemích, kdy vláda musí provádět některé nepopulární kroky, je prohra vlády v krajských volbách nevyhnutelná, pokud i v budoucnosti budou organizovány uprostřed čtyřletého vládního angažmá. Otázkou pak spíše zůstává, jak mohou vládní strany porážku zmírnit. Jisté je, že v České republice se vládním stranám zatím nepodařilo v dosavadních krajských volbách vyhrát ani v jediném kraji.

 

Pokračující polarizace

 

Výsledky krajských i prvního kola senátních voleb ukazují, že pokračuje polarizace české politiky mezi dvě největší strany. ČSSD ovládla levou část politického spektra, a  to i na úkor komunistů. ODS na pravé straně politického spektra zase nenechala příliš mnoho prostoru lidovcům a středo-pravicově se tvářící Straně zelených. Je pravda, že se také prosadilo několik krajských koalic, které nelze přesně zařadit na pravo-levé škále, ale ty budou nakonec v krajských koalicích v lepším případě jen přívěsky ČSSD.

 

Polarizace zasáhla zejména volby do Senátu. Nezávislí kandidáti i kandidáti menších stran  byli tentokrát téměř zcela eliminováni na úkor kandidátů dvou největších stran. Skutečnost, že kandidáti ČSSD postoupili do druhého kola ve 25 obvodech, přičemž v jednom obvodu získal senátorské křeslo kandidát ČSSD hned v prvním kole, je úplné novum. Stejně tak je nová skutečnost, že v druhém kole se utkali kandidáti ČSSD a ODS v devatenácti obvodech.

 

Polarizace je jak důsledkem nekompetentnosti menších stran, tak důsledkem schopnosti velkých stran stále více inkorporovat do svých programů témata, která původně nabízely jen malé strany.

 

Pokud jde o Senát, k polarizaci notně přispělo chování ODS v minulém období, kdy ODS měla v Senátu absolutní většinu křesel. Její klub po celou tuto dobu vystupoval mnohem více jako jakási stranická úderka, než jako sbor moudrých, víceméně nezávislých staršinů. Militantní jednota senátorského klubu ODS musela mnoho voličů na levici přesvědčit, že nemá smysl sázet na nezávislé kandidáty, protože na chování ODS lze odpovědět jedině sázkou na stranické, v tomto případě sociálně-demokratické kandidáty.

 

Fiasko malých

 

Jedním z oblíbených tvrzení po krajských volbách bylo, že kromě ČSSD ztratily vlastně všechny strany. To je pravda, jenže je k ní nutné leccos dodat.

 

Tak především, ODS si coby velká a mocná strana může porážku takříkajíc dovolit. I přes své vnitřní problémy se z porážky vzpamatuje, nezanikne. Jistý propad v porovnání s minulými volbami nezničí zatím ani KSČM, protože jeto ještě stále strana středně velká, s pevným voličským jádrem.

 

To samé neplatí o lidovcích a zelených. Lidovci se stále zřetelněji stávají regionální stranou, která pro jistotu v některých krajích kandidovala jen jako součást širších koalic „pro kraj“. Ztrácejí ovšem nyní i v tradičních baštách, jako je Jihomoravský kraj, kde nedokázali obhájit své privilegované postavení z minulosti. Přitom krajská a komunální politika byla pro lidovce poslední jistotou. Výsledek lidovců v krajských volbách je vážným varováním pro volby do Poslanecké sněmovny. Pokud se strana výrazněji nezmění, nemusí se do příští sněmovny dostat.

 

Toto varování se vztahuje ještě více na zelené. Krajské i senátní volby byly pro tuto stranu naprostým fiaskem. Předseda zelených Martin Bursík se sice snaží neúspěch vysvětlovat například již výše zmíněnou polarizací české politiky, agresivní kampaní ČSSD, nebo tím, že se mu nepodařilo zmobilizovat voliče strany.

 

Skutečnost je mnohem prostší. Zelení platí účet za Bursíkovo rozhodnutí zavléct stranu do pravicové koalice, v níž má minimální prostor prosazovat zelené priority a stále více vypadá jako sociálními demokraty vysmívané „béčko“ ODS. Jestliže výprask ve volbách utržilo „áčko“, byl výprask utržený „béčkem“ zákonitě ještě větší.

 

Strana také doplatila na neschopnost najít kompromis mezi Bursíkovým pragmatickým křídlem a křídlem ekologických aktivistů, vedených Danou Kuchtovou. Bursíkovo „řešení“ tohoto problému na zářijovém sjezdu, kde stranickou opozici zlikvidoval s pomocí ne příliš demokratických metod, sice Bursíkovi zajistilo kontrolu nad stranou, ale nejspíš odradilo tradiční zelení voliče.

 

Obě menší strany doplatily krutě na to, že se účastní vlády, jejíž rétorika se nese ve znamení neoliberálního blouznění ODS. Neoliberalismus totiž není vlastní ani kmenovým voličům zelených, ani kmenovým voličům lidovců. Ani jedna z obou menších stran přitom nedokázala kompenzovat tento ideový ústupek ve prospěch ODS tím, že by dosáhla výrazného naplnění svých priorit. Naprostá porážka lidoveckých snah o restituci církevního majetku je případným symbolem trapného působení dvou menších stran v Topolánkově koalici.

 

Volby druhého řádu, prvořadý dopad

 

Jisté je, že letošní krajské a senátní volby, které jsou někdy označovány za volby druhého řádu, budou mít zásadní dopady. Ve všech vládních stranách odstartují vnitřní konflikty, které mohou vyústit nejenom do změn ve vedení stran, ale i do rozpadu vládní koalice. Je totiž jasné, že za porážku vládních stran není odpovědná neúspěšná volební kampaň, ale  prvé řadě to, proti čemu vedla kampaň ČSSD: naprosto zkompromitovaná vládní koalice.

 

Ta je zkompromitovaná nejenom programově, ale paradoxně možná i neschopností svůj neoblíbený program vůbec prosadit. Jejím problémem je od počátku též morální relativismus, neboť spojila svou existenci s přeběhlíky, získanými za podivných okolností.

 

Někteří lídři vládní koalice relativizovali tlak na odstoupení vlády po krajských volbách poukazy na to, že sociálně demokratické vlády přežily v minulosti své vlastní porážky v krajských volbách. To je do určité míry pravda, ale tento argument nebere na vědomí rozsah poslední porážky. A zejména Topolánek zamlčuje skutečnost, že například po svém fiasku v roce 2004 se ČSSD vzpamatovala jen zásluhou výměny svého předsedy i premiéra.

 

Literární noviny, 27.10.2008