Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Lekce z tragikomické volby prezidenta

Lekce z tragikomické volby prezidenta

Celkový dojem z průběhu prezidentské volby i z okolností, za nichž byl zvolen znovu Václav Klaus, možná nejlépe vyjádřila prezidentská kandidátka Jana Bobošíková, když varovala, že Česká republika je jen krůček od mafiánského režimu. Śkoda, že tuto dosti přesnou definici toho, co se v české politice v poslední době děje, vyslovila kandidátka, kterou nasadili do prezidentského klání jako pouhou „provokaci“ komunisté, protože cokoliv co Bobošíková řekla, bylo devalvováno už groteskní povahou její kandidatury. O mafiánských praktikách ale mluvila i respektovanější autorita—britská BBC.

Není vítězství jako vítězství

Mnozí komentátoři nás po skončení volby poučili, že předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek už pět let neprohrává, zatímco jeho největší sok, předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, prý prohrává všechno.

Co na tom, že Topolánkovo vítězství v parlamentních volbách v roce 2006 bylo do určité míry důsledkem tzv. Kubiceho zprávy, což byl už vzhledem k jejímu načasování skandální komplot. Když pak Topolánek, ani po takto „utrpěném“ vítězství, nemohl sestavit většinovou vládu, přešli do jeho tábora, tak jak tajemně naznačoval předem Topolánkův poradce Marek Dalík, dva poslanci sociální demokracie, kteří se nikdy neobtěžovali skutečně vysvětlit své motivy.

Je otřesné, jak snadno česká veřejnost nakonec přijala možnost, že si lze „vítězství“ koupit nebo ho dosáhnout s pomocí vydírání. Snad i proto se už nikdo tolik nedivil, když se v podobném stylu odehrávala i prezidentská volba.

I tentokrát dosáhla ODS pod neustále „vítězícím“ Topolánkem toho, co si předsevzala, a opět s pomocí metod, které mají daleko k transparentnímu demokratickému procesu. Nikdo samozřejmě nemůže zpochybnit právo poslanců a  senátorů i ze stran, které byly oficiálně proti Klausovi, hlasovat podle svého svědomí, ale když do opačného tábora přecházejí lidé, kteří jsou kvůli svým minulým pletkám s tajnými službami komunistického režimu nejvíce vydíratelní, co na to říct? A co říct na prohlášení některých senátorů, kteří podpořili Klausova vyzyvatele Jana Švejnara, že jim byly nabízeny úplatky nebo že byli svědky nátlaku hraničícího s vydíráním?

ODS by jistě namítla, že pod tlakem byli i někteří volitelé, kteří chtěli volit Klause, a připomněla by výhrůžky i kulky, které jim byly zaslány. Jenže zatímco v případě těchto výhrůžek nelze určit, zda je skutečně činili ti, kteří chtěli odvrátit zvolení Klause,  nebo naopak ti, kdo chtěli zdiskreditovat veřejnou volbu, lze vyloučit, že k přechodu do Klausova tábora nutila některé své volitele sama protiklausovská koalice.

Další legitimní námitkou ODS může být, že kdyby Švejnarův tábor umožnil tajnou volbu, nemusela se podobná podezření vůbec vyrojit. Navíc by Klaus prý hladce vyhrál

Taková tvrzení mají ovšem dva háčky. Za prvé není vůbec jisté, zda by pro Klause skutečně volili všichni zákonodárci z řad ODS. Za druhé, vezmeme-li v úvahu, co se nakonec dělo ve volbě veřejné, nelze než se domnívat, že v tajné volbě by mafiánským praktikám už nestálo v cestě vůbec nic. Možná by se tak, pravda v poklidnější atmosféře, naplnilo chvástání lobbyisty Miroslava Šloufa, když byl v médiích dotazován na svou schůzku s kancléřem Klause Jiřím Weigelem, že pokud bude volba tajná, zažije Paroubek šok.

Klaus byl nakonec zvolen s pomocí hlasů, nad nimiž bude už navždy viset nepěkný otazník. Zatímco v roce 2003 mu dopomohli na Hrad komunisté, z nichž někteří se k tomu dnes otevřeně přiznávají, tentokrát to byla větší část lidoveckých volitelů a několik zákonodárců, jejichž motivy jsou krajně podezřelé.

I další Topolánkovo „vítězství“ tak bohužel velmi připomíná fotbalové utkání, v němž si jedno mužstvo sice možná zaslouží několik žlutých karet za nečistý styl, ale obecně se drží pravidel hry, zatímco k druhému mužstvu během utkání za záhadných okolností „přeběhne“ několik hráčů z mužstva prvního a pomohou mu k vítězství. Kdyby se to takto viditelně stalo ve fotbale, bylo by z toho i v našem dosti zkorumpovaném fotbale  přinejmenším vyšetřování.

V české politice se ovšem podobné chování vydává za regulérní „vítězství“. Někteří komentátoři pak dokonce ještě neváhají mudrovat o tom, že prý  Paroubkův tým ztrácí hráče hlavně kvůli tvrdým metodám svého kouče. Podstata věci je zcela utopena v zástupných argumentech.

Kdo neprohrál

Už během televizního přenosu z prezidentské volby se vyskytly interpretace, v nichž někteří komentátoři svalovali vinu Paroubka, protože prý volbu „prokaučoval“. Jiní, včetně samotného Paroubka, kritizovali komunisty, kteří prý zbytečně taktizovali, včetně trapného extempore s Bobošíkovou. Jiní vidí jako hlavní příčinu již výše zmíněné politiky, kteří jsou podezřelí z toho, že podlehli nějaké formě politické korupce.

Ve skutečnosti pro Paroubka a ČSSD, jakož i pro zelené,  je nesporným úspěchem už sama skutečnost, že ještě před dvěma měsíci neznámý kandidát Jan Švejnar prohrál s matadorem české politiky a současným prezidentem až po šesti kolech prezidentské volby. Vrátíme-li se k fotbalovým příměrům,  je tvrzení, že Paroubek prohrál, podobné tvrzení, že například Slavia Praha utrpěla zdrcující debakl, neboť po pěti remízách s favorizovaným Realem Madrid prohrála šesté utkání 1:0.

Určitou porážkou pro ČSSD je nepochybně skutečnost, že má ve svých řadách lidi, jako jsou přeběhlíci Evžen Snítilý, Michal Pohanka nebo Miloš Melčák (kteří nejsou zřejmě sami). Lidé z opačného tábora pak přesně vědí, kde uhodit, protože kdo v minulosti selhal zásadním způsobem jednou (například spoluprací s StB), nejspíš selže v kritické situaci znovu. ČSSD by si tedy měla před příštími volbami udělat ve svých řadách pořádek.

Lidovci bez páteře

Naprosto hlavní podíl na znovuzvolení Klause mají ale lidovci. Bez jejich podpory Klaus zvolen být nemohl, protože dokonce i komunisti jasně řekli, že se sice neztotožňují se Švejnarem, ale rozhodně nebudou volit pro Klause. Což dodrželi.

Někteří lidovci víceméně otevřeně přiznávají podporu Klausovi proto, že se tak podle nich otevírá, s podporou ODS, cesta ke schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jiní, především z tzv. Kalouskova křídla, proto, že doufají, že pokud preference strany budou nadále klesat, mohli by se zachránit pod křídly ODS, v podobě jakési obdoby německé koalice CDU-CSU.

Jen málo lidovců mohlo ale volit současného prezidenta proto, že se ztotožňují s jeho názory. Klaus byl totiž v minulosti v jasném rozporu s hlavními programovými prioritami KDU-ČSL. Jeho projev před druhou volbou byl sice lidové straně střižený na míru, když mluvil o rodinných hodnotách a křesťanských tradicích, jenže tentýž Klaus byl v minulosti proti konkordátu s Vatikánem nebo restitucím církevního majetku. A tentýž Klaus je vděčným námětem nejenom bulvárních médií pro svoje nemanželské aféry. Jak se to srovnává s jeho horováním pro rodinu?

Část lidoveckých volitelů se prostě prodala, přičemž již zmíněná dohoda o majetkovém vyrovnání s církvemi může na mnohé občany po právu působit jen jako více rafinovaná forma korupce. Každopádně víme, že pokud ODS skutečně pomůže tuto dohodu prosadit, čeští daňoví poplatníci, v této i v budoucích generacích, zaplatí okolo 300 miliard korun.

Navzdory oprávněným pochybám, které jednání lidovců obklopují, Miroslav Kalousek měl tu drzost, aby obvinil kněze Tomáše Halíka, že svým tlakem na lidovecké zákonodárce, aby volili Švejnara,  prý nakonec donutil některé nerozhodnuté lidovce, aby se zatvrdili a volili Klause. Respektovaný katolický intelektuál, který  apeluje na křesťanskou stranu, aby se řídila morálními principy, tak nakonec skončí jako téměř viník znovuzvolení Klause! Proč? Protože nabádal lidovce, aby přestali myslet jako kupčíci.

Promarněná šance komunistů

Komunistické straně se nabízela, vlastně poprvé od roku 1989, velká šance, aby se s pomocí kroku, který by pro ní byl jen symbolický, zařadila do hlavního proudu české politiky. Jelikož bylo jasné, že vlastní kandidát KSČM nemá na zvolení šanci, mohli komunisté klidně podpořit Švejnara, když už se oficiálně rozhodli, že nepodpoří Klause.

Bohužel, pokud někdo prezidentskou volbu skutečně „prokaučoval“, bylo to vedení KSČM. Komunistické hlasy by sice za dané konstelace sil v třetím kole druhé volby Klausovu zvolení nezabránily, jenže tím, že se komunisté zdrželi hlasování, promarnili velkou politickou příležitost, aby byli bráni vážněji. Možná to ani nechtějí.

Jaký bude Klaus

Po znovuzvolení Klause nás některá média poučila, že se nebude Klaus v druhém období chovat jako neřízená střela, ač se toho leckdo bojí. Pan prezident prý bude hrát pro historii roli uvážlivého státníka. Jistě bude mít občas kontroverzní názory, ale obecně spíš bude jen posilovat svůj tatíčkovský obraz.

Co na tom, že už z Klausova projevu před druhou volbou lze  vyčíst, že do krajnosti naplní některé své radikální názory, například na Evropskou unii. A co na tom, že ačkoliv po volbě ujišťoval, že bude prezidentem všech, vzápětí se pustil nevybíravým způsobem do tábora Jana Švejnara, který obvinil ze snah zvrátit vývoj po roce 1989.

Především ale bychom měli vzít v úvahu skutečnost, že už v prvním období, kdy se musel ohlížet na každý hlas pro své znovuzvolení, Klaus jednal velmi aktivisticky doma a velmi kontroverzně, a pro Českou republiku často kontraproduktivně, v zahraničí. Stačí připomenout například jeho projev o globálních klimatických změnách, který podle různých zpráv zapříčinil, že Česká republika nezískala křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN.

Za určitých okolností nemusí na konci Klausova prezidentství ze současné politické konstelace u nás doma zůstat kámen na kameni. Nejenže bude nadále politickou scénu silně polarizovat, což může vzhledem nepopularitě současné vládní koalice velmi posílit ČSSD a KSČM, ale Klausova politická váha, osvobozená od sebekontroly, nyní dopadne s plnou silou i na ODS a vládní koalici. Jeden z prvních pravděpodobných konfliktů se vynoří, až si prezident začne před českým předsednictvím EU nárokovat ve vztazích s Unií roli, která mu podle ústavy nenáleží.

A co Švejnar?

Okolnosti Klausova znovuzvolení, i jeho role „neřízené střely“ mohou způsobit, že na konci svého druhého období bude stejně nepopulární (a možná i nenáviděný mnohými svými současnými podpůrci) jako je současný americký prezident George W. Bush. Z prezidentského klání, v němž za podivných okolností prohrál, se tak nakonec může vynořit jako skutečný vítěz Jan Švejnar.

Ten vytvořil ve společnosti nemalá očekávání a probudil potenciál pro změnu. Pokud v české politice zůstane, budou toho možná  nejvíce litovat právě ty strany, které k jeho porážce přispěly, protože budoucí podpora pro Švejnara bude znamenat především jejich ztráty.

Literární noviny, 25.2.2008