Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Lepšolidé, co nic nedokázali

Lepšolidé, co nic nedokázali

V projevech prezidenta Miloše Zemana, včetně jeho posledního vánočního poselství, se už několik let opakuje, vedle několika dalších, stejné téma: ve sdělovacích prostředcích prý působí komentátoři, kteří ničemu nerozumějí, ale ke všemu se vyjadřují, přičemž v životě nic nedokázali. V minulosti o novinářích mluvil jako o negativní deviaci, v rozhovoru s Vladimírem Putinem utrousil bonmot o jejich likvidaci, v jednom projevu si přál, aby vyhynuli jako blboun obecný, neboť je jejich inteligence s vyhynulým opeřencem srovnatelná. Atd. 

Ve vánočním poselství se zaměřil na komentátory a zařadil je nově do obecnější množiny tzv. lepšolidí, kteří se prý považují za něco lepšího než „my ostatní“, protože nám neustále radí, co máme dělat. Své názory prý považují za nadřazené názorům těch ostatních. Patří tam prý i neúspěšní politici. 

Významně tak po své slavné úvaze o „pražské kavárně“ rozšířil svůj příspěvek do politicko-analytické pokladnice našeho národa. To vše poté, co už slovníček politické analýzy obohatil nezapomenutelnými výrazy, jako jsou „passy“ (což je podle něj prý „kunda“), „zmrdi“ nebo „čučkaři“. 

Páně prezidentův vánoční projev, stejně jako jeho ostatní projevy, byl plný „dobrých“ rad a silných soudů, včetně toho, že si se ne-lepšolidé nemají nechat od lepšolidí radit a mají si takříjkajíc prověřit, co tito „radílkové“ v životě dokázali. Potíž je v tom, že k posouzení toho, zda ten či onen “něco v životě dokázal“, pan prezident nenabízí žádná kritéria, snad kromě toho, že mezi lidi, kteří něco dokázali, lze dle něj automaticky počítat úspěšné politiky jako je on, zatímco ti neúspěšní tam nepatří.

Bohužel i tento jediný návod poskytnutý panem prezidentem k identifikaci lidí, kteří „něco dokázali“, je poněkud mlhavý. Víme kupříkladu totiž, že pan prezident považuje za úspěšného politika sebe nebo v současnosti Andreje Babiše, ale nikoliv Babišova předchůdce v čele vlády Bohuslava Sobotku nebo svého někdejšího nástupce v čele vlády Vladimíra Špidlu.

Jenže leckdo může namítnout, že už to, že zmínění politici vyhráli volby a stanuli v  čele nikoliv neúspěšných vlád (pokud budeme úspěšnost měřit kupříkladu ekonomickým růstem názor pana prezidenta na ně problematizuje. Prezident naopak v poslední době velmi chválí šéfa komunistů Vojtěcha Filipa za to, že umožnil vznik vlády, a zřejmě ho nepovažuje za neúspěšného politika navzdory skutečnosti, že přivedl svoji stranu z pozice třetí nejsilnější politické síly v roce 2013 na hranu volitelnosti.

V tomto poněkud matoucím výčtu politiků, které pan prezident považuje za úspěšné a neúspěšné, by bylo možné pokračovat, ale je to naštěstí možné odbýt konstatováním, že se pan prezident prostě řídí svými subjektivními pocity, které jsou zcela závislé na tom, kdo mu šlápl na kuří oko, a kdo mu pro změnu podkuřuje. Takový Tomio Okamura je tudíž evidentní ne-lepšočlověk, který může „nám ostatním“ radit, protože něco v životě dokázal.

Ještě více matoucí je pohled pana prezidenta na komentátory. Když se totiž podíváme kupříkladu na vzdělání některých z nich, je  často o poznání kvalitnější než samotného pana prezidenta. O takovém zaručeném ne-lepšočlověku, jakým je někomu něco  neustále radící mluvčí Jiří Ovčáček, který nemá ani vysokoškolský diplom, ani nemluvě. 

Mnozí komentátoři jsou navíc autory úspěšných knih, někteří řídí časopisy, vydavatelství, nebo důležité sekce novin. Řada z nich přednáší na vysokých školách. Veřejných debat s nimi se účastní často více lidí, než kolik jich lze napočítat na výjezdech pana prezidenta do krajů. Leckdo by se tak mohl propadnout podezření, že prezidentovým skutečným kritériem pro posuzování kvality komentátorů není to, čeho reálně "dosáhli", ale stupeň jejich (ne)kritičnosti k němu. 

Podíváme-li se na "lepšolidi" obecněji, pak je prezidentovo ujišťování, že jde o radílky, kteří nic nedokázali, ještě více matoucí. Kupříkladu na demonstracích, o kterých prezident mluvil jako o jakési hysterické vlně, mluvili lidé, kteří  v (přinejmenším v západním)  zahraničí požívají většího respektu než pan náš prezident. A díla některých z nich budou obecně známá ještě v době, kdy  bude muset každý, kdo bude chtít znát jméno současného prezidenta České republiky, hledat odpověď v nějaké obdobě budoucí Wikipedie.

Ve svých proslovech na náměstích, nebo občasných textech a dalších vystoupeních v médiích, se navíc chovají  tito údajní "lepšolidé" docela uměřeně, jen jim prostě často vadí, že v čele země stojí ústavu porušující vulgární a proruský populista, a že vládu vede trestně stíhaný politik. Nikdo z nich nevolal po „svržení“ vlády, jak tvrdí pan prezident. Mnozí se pouze kriticky vymezili proti premiérovi, (jehož rezignaci někteří žádali, protože je obtížen četnými skandály a trestním stíháním) a proti žvanivému prezidentovi utrženému z ústavního řetězu. Nikdo nechtěl revidovat výsledky voleb, jak tvrdí pan prezident.

Možná by nám jako návod k určení toho, kdo jsou ne-lepšolidé, kteří v životě něco dokázali, a  proto mají právo radit „nám ostatním“, mohlo posloužit složení prezidentova okolí nebo některá jména těch, které prezident vyznamenává. Vždyť prezident by se přeci neobklopil „radílky“, kteří v životě nic nedokázali, a ani by nedával  podobným lidem státní vyznamenání. 

A opravdu: už jen při letmé inventuře zjistíme, že mnozí z těchto prezidentovi milých ne-lepšodilí toho dokázali opravdu hodně. Někteří pracovali jako včeličky už pro bývalý režim, včetně jeho státostrany a tajných služeb. Mnozí v novém režimu úctyhodně zbohatli. A to, že někteří, zřejmě i kvůli svým ekonomickým aktivitám, nedosáhnou na bezpečnostní prověrku, je jen náhoda. 

Možná by tedy při posuzování toho, kdo toho v životě dosáhl opravdu tolik, aby mohl „nám ostatním“ radit nebo něco komentovat, stačilo si uvědomit, že mnoho lidí, kterým důvěřuje náš pan prezident, včetně svého předchůdce, jsou lidé opravdu, ale opravdu schopní. A to do té míry, že jsou  často všehoschopní. 

Aktuálně.cz, 27.12.2018