Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Liberální demokracie s lidskou tváří

Liberální demokracie s lidskou tváří

V roce 1968 se Alexander Dubček a jeho spojenci pokusili polidštit post-stalinský komunistický režim tím, že mu dají „lidskou tvář“. Spočívala nejen ve zrušení různých omezení a obnově občanských práv, ale také v oživení a zapojení občanské společnosti do politického dění.

Milan Kundera viděl tuto „třetí cestu“ jako světodějný experiment, jenž mohl vzejít jen z malého, „nesamozřejmého“ národa s tradicí humanismu. Chápal ho jako alternativu ke komunismu i kapitalismu.

Václav Havel ale tehdy reagoval polemikou, v níž argumentoval, že o žádný světodějný experiment nejde, a že tím nejlepším, co by mohlo Československo udělat, je vrátit se zpět k politickému pluralismu a liberální demokracii západního střihu.

Právě Havel ale v polovině 80. let v eseji Politika a svědomí leccos z Kunderových kritických postojů k praktikovanému typu liberální demokracie přejal. Varoval zejména před byrokratizací, odlidšťující vládou expertního rozumu, bezduchým konzumem. Spolu s ostatními disidenty pak hledal jakousi „třetí cestu“ v podobě konceptu nepolitické politiky.

Ta, jak známo, stavěla proti systému politických stran občanskou společnost. Šlo jí o to, aby vedle politiky vykonávané institucionalizovanými subjekty, jako jsou partaje, existovala i politika občanská, která není založená na ideologiích a bezduchých aparátech. Aby občané nebyli jen „objekty“ ve hře aparátů anebo konzumenty, ale uvědomělými subjekty, kteří se sdružují kvůli společným cílům.

Jak známo, nepolitická politika i „třetí cesty“ byly u nás po roce 1989 zavrženy ve prospěch mechanického přijetí liberální demokracie v podobě, v níž existovala na Západě. Jenže právě  ta je dnes v krizi. A jedním z důvodů je absence čehosi, co bychom mohli nazvat „lidskou tváří.“ Kundera se možná v roce 1968  dotkl něčeho podstatného.

Liberální demokracie má dvě roviny. V té procedurální se konají volby, u moci se střídají různé politické subjekty. Tou druhou je liberální konstitucionalismus, který garantuje existenci institucí nezávislých na volbách a střídání politických stran u moci, a chrání práva menšin i obecně lidská práva.

Liberální konstitucionalismus je dnes základním pilířem liberální demokracie. Jenže způsob, jakým se to děje, je paradoxně také zdrojem jistého odcizení, či přímo odlidštění, protože spoléhá na instituce, které jsou z podstaty věci „elitářské.“

Je to zapeklitá situace, protože liberální demokracie na jedné straně nemůže bez institucí, jako jsou různé regulační a kontrolní úřady, centrální banky i ústavní soudnictví (a obecně bez expertního rozumu) přežít, ale na straně druhé nemůže dobře fungovat, pokud se lidé domnívají, že zásadní rozhodnutí se dělají bez závislosti na tom, jak volili, že se rozhoduje „o nás bez nás“.

Populisté se toto dilema pokouší řešit podbízením se „lidu“,  útoky na elity a obcházením složitého systému liberálního konstitucionalismu ve jménu údajně jednoduchých řešení. Potíž  je v tom, že neexistuje nic takového jako nestrukturovaný lid, který má nějakou společnou vůli (ale jehož jménem se pokoušejí přesto mluvit).

Populistická politika v podobě, v jaké ji praktikuje kupříkladu údajný nepolitik Andrej Babiš (jehož hnutí prý reprezentuje na rozdíl od stran celou společnost) je pak útokem na samotné základy liberální demokracie. Jen cynicky zneužívá obecné nespokojenosti s odcizením „elit“ od ostatních občanů k posilování moci autoritářských jedinců.

Možná tedy přišel čas vrátit se k úvahám disidentské komunity u nás i v sousedních zemích z doby před rokem 1989. Jinými slovy: liberální demokracie dneška potřebuje získat zpět „lidskou tvář“.

Novinky, 5.10.2018