Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Lidovci a zelení mimo realitu

Lidovci a zelení mimo realitu

V české politice máme momentálně dvě strany, které se chovají, jako kdyby už nikdy neměly být volby. Řečeno jinak, chovají se bez jakýchkoliv ohledů na své případné voliče.

 

Strana zelených je zcela pohlcena vnitřními spory. Neuplyne den, abychom nebyli konfrontováni s nějakou další „pikanterií“ z nitra tohoto miniuskupení. Buď říkají Martin Bursík či Kateřina Jacques něco o Daně Kuchtové a Martinu Stropnickém, nebo naopak. Bojuje se o to, zda sjezd svolaný z Bursíkova popudu na září je vůbec legální. Slyšíme diskuse na téma, zda si Bursík zajistil pro sjezd většinu poněkud podvodným zakládáním nových organizací nebo zda jsou jím navržené stanovy ústupem od vnitrostranické demokracie.

 

Čím se zelení nezabývají vůbec, je otázka, koho tohle všechno ještě zajímá? Možná těch několik osobností, které doufají, že se pod vývěsním štítem zelených svezou do Senátu. Průměrnému voliči je ale asi už víceméně jedno, jestli se strana posune doleva nebo doprava. I z Bursíka už vyprchala novota, kterou coby politik voněl, když přivedl stranu k volebnímu úspěchu v roce 2006. Teď už spíše vypadá jako občas se zelenající verze politicky předčasně zestárlého harcovníka polistopadové politiky Ivana Langera.

 

Problém zelených spočívá i v tom, že se Bursík neobejde bez Kuchtové a naopak. Pragmatická, na technologii orientovaná politika Bursíka potřebuje „idealistické“ zázemí Kuchtové v podobě ekologických aktivistů, které v případě porážky Kuchtové na sjezdu nejspíš ztratí. Kuchtová je zase nepoužitelná pro pragmatickou politiku, a to nejen proto, že nemá Bursíkovo charisma a politickou šikovnost. Dá se tudíž předpokládat, že vítězství jednoho ze dvou křídel na sjezdu stranu nikterak „nenakopne“, ale bude spíš mít podobný efekt, jaký měly podobné vnitrostranické tahanice v někdejší Unii svobody.

 

Co na to voliči? Tuto otázku si evidentně zelení příliš nekladou. Možná voliči dají Bursíkovi částečně za pravdu v podzimních volbách do Senátu, kam zelení nasadili několik známých tváří. I proto bude snad možné interpretovat ještě tyto volby jako úspěch. Jak ale dopadnou zelení v krajských volbách, kde se používá systém poměrného zastoupení, je už větší otázka. O volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 a volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 2010 raději nemluvit.

 

Na voliče se evidentně neohlížejí ani lidovci. Ti jsou v situaci o trochu lepší než zelení, protože tvrdé voličské jádro katolíků na Moravě, ač stále starší, snad ještě stále dokáže zajistit potřebných pět procent, zvlášť když se před volbami „přimluví“ u návštěvníků kostelů kněží. Jenže toto pevné voličské jádro se kvůli stárnutí zmenšuje, a strana nedokáže přitáhnout mladé lidi.

 

K tomu všemu si v čele udržuje politika, který už je natolik „profláknutý“, že k jeho očištění by nestačil, jak ironicky podotknul lídr ČSSD Jiří Paroubek, ani týden v bazénu napuštěném Savem. Jiří Čunek sice ustál všechny možné skandály, ale na konci jeho „vítězného“ tažení je strana u voličů v podobné situaci jako zelení: koho Čunek a spol. ještě zajímá? A koho může přesvědčit o čemkoliv smysluplném?

 

K tomu všemu přistupuje i už jen málo skrývaná vzájemná neobliba mezi Čunkem a bývalým předsedou Miroslavem Kalouskem. Jeho návrat do čela strany by samozřejmě byl určitým řešením, jenže na Čunka jsou navázáni politici, kteří ho do čela strany vynesli. Ti by museli jít s ním, což by stranu vnitřně ještě více rozštěpilo.

 

Obraz strany ještě neúnavně „vylepšuje“ i politický oportunista Cyril Svoboda, který se zaskví tu návrhem, aby lidovci výměnou za církevní restituce podpořili znovuzvolení Václava Klause, tu nemilosrdným soubojem o dědictví jakéhosi charitativního domu v Praze, tu smělými návrhy na „modernizaci“ strany v podobě změny názvu, či dokonce odkazů na ideovou pevnost Al Kájdy.

 

Jak zelení, tak lidovci jsou důkazy toho, že politici uzavření do ghett svých funkcí, zejména  v parlamentu, ztrácejí soudnost i kontakt s realitou. Velké strany jsou schopné toho částečně korigovat, protože mnoho jejich členů důležité funkce nemá. V jejich nitru přece jen občas proudí zezdola nahoru jakési korektivní signály. Ve stranách, v nichž se všichni schopnější politici musí chopit nějakých funkcí, tento korektiv přestává fungovat. Ať tak či onak, lidovci a zelení už v české parlamentní politice možná dlouho nebudou.