Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Lidskoprávní schizofrenie v Praze

Lidskoprávní schizofrenie v Praze

Zatímco v Praze na Žofíně vyzývali na právě skončené mezinárodní konferenci Forum 2000 světoznámí bojovníci za demokracii k boji s autoritářstvím a k obhajobě lidských práv, o kousek dál, v Černínském paláci, zahraničně politický tým současné vlády dokončoval svoji novu koncepci, v nichž prosazování tradičních lidských práv kritizuje.

Hlavní architekt této změny, první náměstek ministra Petr Drulák, kritizuje dřívější důraz české zahraniční politiky na prosazování  klasických občanských práv jako zbytečně agresivní politiku z dob Václava Havla. Mluví o neproduktivním „lidskoprávním atlanticismu“, který prý musí být vystřídán ucelenějším konceptem, v němž se vyváženě klade důraz také na sociální a další práva.

Slovním spojením „lidskoprávní atlanticismus“ se míní, že lidská práva prý byla v minulosti Západem až příliš často zneužívána pod praporem jejich údajného universalismu jako politický štít, který sloužil k prosazování západních zájmů. V současném světě je prý nutné vést o lidských právech dialog, protože jsou kulturně podmíněná.

Václav Bělohradský, který patří k okruhu lidí spolupracujících s ministerstvem, se s tím tak říkajíc už vůbec nepáral. Napsal, že lidská práva v tradičním pojetí jsou „lžiideologie“, která slouží k ospravedlnění všemožných špinavostí a vojenských intervencí Západu. Je třeba je prý nově promyslet a mluvit o nich „čestně“, k čemuž patří i Drulákem obhajovaná potřeba vést o nich dialog--zjevně třeba i s autoritářskými režimy. Musíme si prý na Západě zamést před vlastním prahem, neboť i naše minulost je protkaná zločiny.

V nejnovější verzi zahraničně-politické koncepce Černína se také mluví o tom, že demokracii máme prosazovat pouze  v zemích, „kde je to možné“. Kdo o tom rozhodne, se nedozvíme. Víme ale už, že v případě Číny se současní vládní politici pragmaticky rozhodli, že to zjevně možné není, takže když Lubomír Zaorálek  navštívil Čínu, potvrdil svému čínskému protějšku, že Česká republika se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Číny a bude respektovat její teritoriální integritu, což znamená i anexi Tibetu, která trvá od padesátých let.

Když význačný právní filozof Jiří Přibáň v reakci na tento vývoj napsal, že klasická lidská práva jsou, stejně jako demokracie, v dnešním světě v lecčems „ušpiněná“, ale nicméně nadále universálně platná, snesla se na něj kritika jak z řad tvůrců současné zahraniční politiky, tak z řad postkomunistické levice.

Spor o lidská práva nyní štěpí dokonce i kancelář ombudsmana. Zatímco ombudsmanka Anna Šabatová je známá jako je zastánkyně lidských práv i v jejich klasické podobě, o čemž svědčí i její předchozí činnost v řadě lidskoprávních organizací, její zástupce Stanislav Křeček je naopak zastáncem postojů, které konvenují postkomunistické lobby v sociální demokracii. Do Přibáně se pustil s tím, že se doba změnila, a ve shodě kupříkladu s ústavně-právním teoretikem ČSSD Zdeňkem Jičínským, argumentoval, že je třeba respektovat ekonomické úspěchy autoritářských režimů, které prý  naplňují práva lidí tím, že  byli pozvednuti z chudoby.

Zajímavé je, že se tito obhájci ekonomického růstu a sociálních práv coby nadřazených tradičním občanským právům ve své argumentaci vůbec nevracejí k důvodům revolty proti komunismu v roce 1989. Proč se tehdy vlastně lidé proti komunismu vzbouřili? Vždyť jim zajišťoval přijatelnou životní úroveň i sociální práva. Současné popírání důležitosti tradičních občanských práv tak popírá i ideové zdroje naší demokracie po roce 1989, a stává se tak veskrze politickým,nikoliv jen teoretickým soubojem.

Současný Černín  argumentuje z promyšlených teoretických pozic, ale nakonec trapně souzní s postkomunistickou lobby, která navazuje na myšlení z dob komunismu, kdy byl plný žaludek a sociální jistoty hlavním argumentem proti občanským a politickým svobodám.

 Navíc je tato údajně komplexnější lidsko-právní politika pokrytecká. Kdyby totiž měla Česká republika skutečně uplatňovat svůj důraz na sociální práva třeba vůči Číně, nemohla by s touto zemí, kde existuje otrocká a dětská práce, a lidé pracují v otřesných podmínkách, obchodovat už vůbec.

ČRo Plus, 15.10.2014