Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Literární nobelovka za mír

Literární nobelovka za mír

Udělení Nobelovy ceny za literaturu americkému zpěvákovi Bobu Dylanovi má zásadní politické konotace, ať už si je osmnáctičlenný výbor Švédské akademie, která od roku 1901 cenu uděluje, přál nebo ne.

Lze je najít už ve skutečnosti, že Dylan, který byl v minulosti několikrát na cenu navržen, ji opakovaně nedostal i proto, že se Akademie v minulosti snažila vyhýbat politicky angažovaným autorům.

Právě úzkostlivá snaha vyhnout se zjevným politickým interpretacím přitom paradoxně Nobelovu cenu za literaturu nejvíc zpolitizovala. Přispěl k tomu ostatně sám Alfred Nobel svoji mlhavou formulací, že cenu by měli dostávat autoři „nejvíce výjimečných děl v ideálním směru“.

Interpretace formulky „v ideálním směru“ vedla (zejména v napjatých mezinárodních situacích, kterých bylo ve 20. století nemálo) bohužel často k ignorování autorů, kteří si podle mínění odborné veřejnosti cenu zasloužili. Seznam velikánů světové literatury, kteří cenu nikdy nedostali, je tak možná delší než seznam těch, kterým byla udělena.

Akademie několikrát přeskočila nominované autory, jejichž ocenění mohlo vyvolat nepřátelské reakce nedemokratických režimů nebo dokonce násilí fanatiků. Doplatil na to nejspíš i Hitlerův významný kritik Karel Čapek. Podobně na tom byl dlouho kvůli strachu z reakce Sovětského svazu i Alexander Solženicyn, který ovšem cenu nakonec po odkladech dostal. Jeden z největších spisovatelů současnosti Salman Rushie, kterého odsoudil Ajatolláh Chomejní klatbou k smrti za údajné zesměšnění proroka Mohameda v románu Satanské verše, „nobelovku“ zřejmě nikdy nedostane.

Od roku 1986 se v udílení cen objevilo nové politikum. Akademie se začala řídit heslem „literatura celého světa“, aby se zbavila obvinění, že je příliš „eurocentrická“. Od té doby se coby laureáti střídají autoři z různých kontinentů, což odsunulo na vedlejší kolej některé známější adepty z euroatlantického prostoru.

Navíc se mezi laureáty začali objevovat více také příslušníci menšin a  ženy. Když v roce 1993 přišla v udělování cen podle nového klíče řada na Severní Ameriku, dostala ji Afroameričanka Toni Morrisonová. To je nepochybně skvělá spisovatelka, ale dodnes se občas připomíná, že tomu bylo na úkor slavnějších spisovatelů, jako byli John Updike, Phillip Roth, William Styron či Robertson Davies.

V cestě k udělení ceny Dylanovi stála i další překážka, protože Akademie opakovaně pomíjela světoznámé autory, kteří patří k popkultuře. Proti Dylanovi tak stála skutečnost, že coby především písničkář nebyl v pravém slova smyslu nikdy literátem, a že byl navíc ikonou popkultury. A coby světoznámý umělec patřil také ke skupince autorů, jako jsou Milan Kundera, Phillip Roth, Ian McEwan nebo Julian Barnes, kteří jsou podle mnohých odborníků považováni za příliš „úspěšné“ na to, aby je Akademie ocenila.

Mnozí Dylana coby případného laureáta tak už před několika lety více méně odepsali. Nakonec cenu--vcelku překvapivě--dostal, přičemž i členové Akademie jsou si jistě vědomi toho, že se v této souvislosti nabízí mnohem více vysvětlení, než jen to oficiální, jež zní, že „vytvořil nová poetická vyjádření v rámci velké americké písňové tradice."

Což o to, jde nepochybně o pravdivé zhodnocení Dylanova obrovského vlivu a jeho umělecké osobitosti, pro někoho geniality. Jenže zároveň od Dylana nelze odpreparovat označení, jako jsou bojovník za lidská práva, multikulturní liberál nebo mírový aktivista.

 A protože to vše stojí v ostrém kontrastu vůči vzmáhající se vlně xenofobie a bigotnosti nejen ve Spojených státech, nese s sebou Nobelova cena za literaturu udělená Dylanovi v roce 2016, kdy se v samotných USA vede nesmiřitelný prezidentský souboj o jejích příští tvář, nepochybně řadu politických podtextů.

A je zde ještě jeden významný podtext: Dylan je umělecky i politicky nejvíc spjat s bojem Ameriky v šedesátých letech minulého století za otevřenost, rasovou rovnost a mír. Reprezentoval to nejlepší, s čím si zbytek světa USA dlouho spojoval. Spolu s mnoha dalšími americkými umělci byl významným zdrojem „měkké síly“, kterou USA pozitivně oslovovaly svět a kvůli které byly obdivovány.

Letošní Nobelova cena za literaturu tak do jisté míry soutěží i s Nobelovou cenou za mír. Je chtě nechtě  připomínkou pozitivního a obdivovaného obrazu té Ameriky, která k sobě přitahovala celý svět. A tedy i nepřímým odsudkem současného vývoje v Americe--a potažmo na celém Západě.

Lidové noviny, 19.10.2016