Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Magoři

Magoři

Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, známý svým originálním přístupem k češtině, nedávno jadrně prohlásil o rakouských občanech, kteří kvůli jaderné elektrárně Temelín opakovaně blokují česko-rakouské hraniční přechody, že jsou „magoři“.

 

Některá média pak přispěchala s výkladem pojmu „magor“. Jedna z definicí zněla, že jde prý o lidi, kteří v jakési omezené tvrdohlavosti či zaslepenosti odmítají reálně vyhodnotit možné dopady svých činů, takže například opakovaně – a zbytečně (neb nemohou dosáhnout toho, co požadují) – blokují hranice a otravují život spoustě ostatních lidí.

 

Při příležitosti pravidelné vzpomínkové akce na místě bývalého koncentračního tábora v Letech Schwarzenberg komentoval přítomnost několika demonstrujících členů Národní strany, jejichž transparenty byly urážlivé vůči Romům, pro změnu slovy, že v každém národě se bohužel vyskytuje určité procento pitomců. Ministrovi nelze než zatleskat. Jeho přímočará vyjádření jsou efektivnější, než hlubokomyslné úvahy.

 

Je jen škoda, že Schwazenberg a jeho kolegové ve vládě nedokáží takto jasně hovořit i při jiných příležitostech. Tak například polští vůdci Lech a Jaroslav Kaczynští nedávno málem zablokovali summit Evropské unie, protože chtěli pro Polsko stůj co stůj udržet systém hlasování, který Unie schválila před několika lety v Nice. Později se EU ovšem v podobě ústavní smlouvy dohodla, že tento systém změní tak, aby poněkud méně znevýhodňoval velké země na úkor malých, a zejména středně-velkých, a hlavně, aby byl pružnější.

 

 

Polská blokáda

 

Jak známo Euroústava nakonec neprošla ve francouzském a nizozemském referendu, ale schválilo jí 18 z 27 členských zemí EU. Pod dokumentem byl i podpis polského premiéra. I proto se nakonec EU za německého předsednictví rozhodla, že se z ústavy, v tzv. reformní smlouvě, pokusí zachránit to nejdůležitější, včetně nového systému hlasování, který má Unii umožnit, aby fungovala i v sedmadvaceti členech. Tento kompromis podpořilo 26 zemí, které všechny pochopily, oč jde.

 

Bratři Kaczynští se naopak chovali jako ony militantní skupinky Rakušanů, kteří blokují česko-rakouské hraniční přechody. Ač se jim zbytek Evropy snažil vysvětlit, kde leží shoda, mluvili o „polské pravdě“, ochotě položit životy za systém hlasování výhodný právě jen pro Polsko, a nakonec neváhali urážet Německo s pomocí odkazů na druhou světovou válku. Až když jim bylo jemně naznačeno, že když to nepůjde s Polskem, mohlo by 26 zbývajících zemí začít jednat bez Polska, přistoupili na kompromis.

 

Ten je ovšem v Polsku vnímán jako porážka, a urážení Německa pokračuje. Co na tom, že dnes má v Německu hlavní slovo už třetí či čtvrtá poválečná generace demokratů, kteří nemají žádný důvod se nechat urážet kvůli válce, jež skončila v roce 1945, a kvůli které se Německo několik desetiletí nejen nepřetržitě kaje, ale i platí.

 

Není prostě jasné, proč by dnešní Německo mělo coby hlavní přispěvatel do rozpočtu EU pumpovat miliardy do Polska – největšího, neboť nejzaostalejšího příjemce evropských fondů – a souhlasit přitom se systémem hlasování, který Německo na úkor tohoto příjemce výrazně znevýhodňuje.

 

A není vůbec jasné, proč by se Německo mělo nechat beztrestně urážet od země, která je od nástupu Kaczynských baštou fundamentalismu, jenž má s moderní Evropou asi tolik společného jako některé muslimské země. I proto je obdivuhodný nadhled, který si vůči Kaczynským zachovala německá kancléřka Angela Merkelová. Mohla totiž klidně udělat totéž, co udělal Schwarzenberg v případě rakouských hraničních blokád: použít jadrného výrazu na adresu polských dvojčat a ještě pohrozit odvetnými opatřeními. Většina Evropy, snad jen s výjimkou české vládní koalice, by bez pochyby takovou silnou reakci uznala.

 

 

Jako nevychovanci v exkluzivním klubu

 

Současné Polsko má prostě štěstí, protože Merkelová evidentně vyznává přesvědčení, že je třeba vážně mluvit i s magory. Polsku nepochybně pomáhá i skutečnost, že EU bohužel nemá k dispozici mechanismus, který by umožnil členství některých zemí suspendovat.

 

Jisté je, že kdyby se Německo rozhodlo jednat unilaterálně, a prohlásilo například, že  dokud se Poláci nezačnou chovat jako Evropané, nepřiteče z německých peněz do Polska už ani euro, a milióny Poláků, kteří pracují v Německu, se vrátí domů, slyšeli bychom mnoho moralizujících odsudků o německém sobectví a zkratovém jednání právě od těch, kteří spolu s Kaczynskými vzývají národní státy. Přitom by taková reakce Německa byla naprosto v souladu s filozofií silného a hrdého národního státu.

 

Němci ovšem ukázali, že jsou Evropané. Poláci (a bohužel i Češi) si naopak počínali jako nevychovanci, které někdo omylem vpustil do exkluzivního klubu, a oni se okamžitě proderou na pódium, kde členům klubu vysvětlují, že mají prohnilá pravidla, která je nutné změnit ve prospěch nevychovanců a nadále nevychovancům poskytovat tučné kapesné.

 

Euroskeptici často tvrdí, že největší chyba, které se EU v posledních desetiletích dopustila, byl přílišný tlak na větší integraci v podobě maastrichtských dohod a později evropské ústavní smlouvy. Stejně přesvědčivě ovšem lze argumentovat, že největší chybou bylo, když EU přizvala k jednání o novém institucionálním uspořádání nováčky z evropského východu.

 

Kdyby o Euroústavě jednala ještě před rozšířením v roce 2004  jen „stará Evropa,“ která by pak dala kandidátům na vybranou, zda se k takto integrovanému společenství chtějí připojit, mohlo být vše jasnější. Pokud by se některé kandidátské země nakonec rozhodly, že raději zůstanou mimo integrovanou Evropu – v území „nikoho“ mezi EU a Ruskem – bylo by to jejich svaté právo. Lze ovšem s notnou dávkou jistoty tvrdit, že by to žádný nováček nakonec neudělal.

 

PubWeb-iHNed, 4.7.2007