Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Máme mít (polo)prezidentský systém?

Máme mít (polo)prezidentský systém?

Když prezident Miloš Zeman začal po nástupu do prezidentské funkce ignorovat některé ústavní zvyklosti, byl z mnoha stran kritizován za to, že chce plíživě zavést poloprezidentský systém. Mnozí politici, komentátoři a politologové vyzývali k boji na obranu parlamentní demokracie.

Politické strany se ale nakonec v souboji s asertivním prezidentem příliš neprosadily, spíše se dál topí v tradiční české politické hašteřivosti. Prezident nakonec dokázal jmenovat svoji takzvaně odbornickou vládu bez hledání parlamentní většiny, přičemž levicové strany takto jmenovanou vládu při hlasování o důvěře podpořily. 

Filozof Václav Bělohradský jako první významný český intelektuál nakonec navrhl řešení, které se v záplavě výroků pronášených na obranu parlamentní demokracie jevilo jako kacířské, ale takříkajíc viselo ve vzduchu. 

Ptal se: Nebylo by vzhledem k již zavedené přímé volbě a tragické slabosti českých politických stran i jejich neschopnosti rozumně vládnout lepší zavést poloprezidentský systém formálně? Jinými slovy: Nebylo by lepší, kdyby prezident mohl ve shodě s ústavou plnit roli pevného mocenského středu v systému, který se ve své současné podobě opakovaně propadá do chaosu? 

Bělohradského závěr zní logicky, zvlášť když se podíváme na situaci po nedávných volbách. Politické strany se zase jednou topí ve vlastních problémech, ustavení silné vlády je v nedohlednu. 

Jenže proti formálnímu zavedení poloprezidentského systému lze leccos zásadního namítnout. 

Přímo se prezident volí ve třinácti dalších zemích Evropské unie, přičemž deset z nich jsou navzdory přímé volbě fungující parlamentní demokracie. Jen Francie, Litva a Rumunsko jsou ústavně poloprezidentskými systémy. Kypr je pak jedinou skutečnou prezidentskou republikou v Unii. 

Je tedy zřejmé, že slabost české parlamentní a stranické politiky má specificky české důvody. Mohou to být příčiny, které souvisí s dávnější českou politickou historií, ale také se specificky českou verzí postkomunismu, na níž se podepsalo normalizační období před rokem 1989. 

Je-li ale příčinou našich politických problémů specificky česká verze postkomunismu, pak se musíme ptát, zda by česká politika dokázala vygenerovat v pozici posíleného prezidenta osobnost, která by morálně i jinak převyšovala politiku stranickou. Současný prezident je spíše ukázkou toho, že český postkomunismus generuje nejen poměrně bídné politiky stranické, ale také vynáší už od skončení mandátu „revolučního prezidenta“ Václava Havla do pozice prezidenta lidi, kteří jsou spíše součástí problému, než jeho řešením. 

Jak se ukazuje v jiných mladých demokraciích v našem regionu, třeba nyní v Maďarsku, postkomunističtí politici příliš velkou moc spíše zneužívají ve svůj prospěch, než produktivně využívají ve prospěch společnosti. Je vážný důvod se obávat, že příliš velká akumulace moci v rukou prezidenta, posvěcená ústavou, by u nás měla podobné důsledky. 

Ostatně, podíváme-li se na ty postkomunistické země, kde byl poloprezidentský nebo přímo prezidentský systém formálně zaveden, je celkový obrázek spíše neradostný. Rusko, Ukrajina, Bělorusko, kavkazské republiky nebo bývalé sovětské republiky ve střední Asii se vydaly touto cestou. Jejich výsledky odpovídají tomu, že není-li ještě demokraticky vyspělá celá společnost, nebude prezident o nic lepší. 

Možná dokonce horší. Zdá se prostě, že raději než koncentrovat moc do rukou jedné osoby, je v „demokraciích bez demokratů“ lepší moc dělit mezi více institucí, jakkoliv to může občas vést až ke zdánlivému bezvládí.  

ČRo Plus, 13.11.2013