Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Máme odmítat zahraniční kritiku?

Máme odmítat zahraniční kritiku?

Premiér Mirek Topolánek nedávno reagoval na kritiku České republiky ve výroční zprávě o lidských právech, kterou zveřejňuje americké ministerstvo zahraničních věcí, těmito slovy: „Země, která umožňuje mučení zajatců, mě těžko může poučovat o tom, jak jsou porušována lidská práva u nás.“

 

Americká zpráva se, mimo jiné, zabývala kriticky postavením Romů, a zmínila se výslovně o předsedovi lidovců Jiřím Čunkovi v souvislosti s jím zorganizovaným vystěhováním Romů z centra Vsetína na okraj města. Konstatovala též, že domácí kritici v České republice se domnívají, že trestní stíhání Čunka kvůli podezření z korupce bylo uzavřeno kvůli politickému nátlaku.

 

Reakce Topolánka na zahraniční kritiku není nikterak ojedinělá. Když v roce 2005 přijal Evropský parlament rezoluci odsuzující diskriminaci Romů, která mimo jiné vyzývala Českou republiku, aby odstranila velkovýkrmu prasat v Letech, jež sousedí s pietním místem, na němž za 2. světové války stál koncentrační tábor, čeští politici, včetně prezidenta Václava Klause, též protestovali.

 

Klaus tehdy řekl, že o budoucnosti vepřína by se mělo rozhodovat u nás doma. Připojil k tomu několik jedovatých poznámek na adresu Evropského parlamentu. O vepřínu v Letech prý hlasovalo 760 poslanců, kteří nevědí, kde jsou Lety, kteří nevědí, že je tam vepřín, kteří nevědí, co se tam stalo. Podle Klause si „normální lidé“ musí položit otázku, co v europarlamentu poslanci dělají, když nevědí, pro co zvedají ruku.

 

Podobnou reakci si vysloužila od prezidenta a dalších politiků také slavná britská spisovatelka Joanne K. Rowlingová, která kritizovala používání klecových lůžek v českých psychiatrických léčebnách.

 

Příliš u nás doma nepochodila ani Evropská komise, která vloni kritizovala diskriminaci romských dětí v podobě jejich údajně účelového umisťování do zvláštních škol. Na obdobný problém s romskými dětmi a jejich vzděláváním v ČR ukázal i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Česko podle jeho verdiktu porušilo právo 18 romských dětí z Ostravska na vzdělání a porušilo rovněž zákaz diskriminace tím, že tyto děti byly zařazeny do zvláštních škol. Každému z Romů, jejichž případ štrasburský soud projednával, by tak měla ČR podle verdiktu zaplatit náhradu za morální újmu ve výši 4000 eur (asi 108 000 korun).

Odmítání zahraniční kritiky se obvykle děje na dvou úrovních. Jednou je tvrzení, že zahraniční instituce či osobnosti nemají o situaci u nás dost informací, a nejspíš jsou zmanipulovány různými nevládními organizacemi. Druhou linií je protiútok. Co nám má do našich vnitřních záležitostí mluvit nějaká cizí instituce či země, zvláště pak země, která má v oblasti lidských práv sama problémy?

Argument, že cizí státy a instituce posuzují situaci u nás na základě nedostatečných informací či dokonce manipulace kupodivu občas činí nejen politici, ale i známí komentátoři. Bohumil Doležal například napsal: „Americké ministerstvo zahraničí pravidelně známkuje své spojence, pokud jde o dodržování lidských práv. Těžko se ubránit dojmu, že při tom hraje roli to, kdo z politiků a politických lobbyistů v posuzovaných zemích umí Američanům lépe práskat. Zkuste, prosím, uhádnout, kdo asi je to u nás.“

Tento druh odsudku reprezentuje podivný typ českého provincialismu. Ten na jedné straně předpokládá, že žádný jiný stát či instituce mimo naše hranice nemohou objektivně posoudit naše poměry stejně dobře, jako to můžeme udělat my sami. Na druhé straně předpokládá, že kritika některých aspektů českých poměrů je založena na jakémsi amatérismu při sbírání a vyhodnocování informací o České republice, nebo že se cizí instituce dokonce nechají manipulovat hrstkou domácích „práskačů“.

Ani jeden ze dvou argumentů není uspokojující. Každá země na světě může mít určitý problém, který je prostě těžší vidět a objektivně posoudit takříkajíc zevnitř, než zvenku. To, že se většině českých občanů a jejich politiků určité praktiky používané vůči Romům nejeví jako diskriminační, neznamená, že diskriminační skutečně nejsou, když jsou posuzovány mimo úzký rámec nejrůznějších domácích předsudků a zaběhnuté praxe.

Neměli bychom se také naivně utěšovat, že jiné státy nebo zahraniční instituce pracují jen s dílčími informacemi. Již zmíněná zpráva amerického ministerstva zahraničí není, jak si představuje publicista Doležal, výsledkem lobování ze strany jakýchsi domácích „práskačů“. Mocná země, jako jsou Spojené státy, má na ministerstvu zahraničí pro každou zemi svého specialistu, tzv. „ country desk officer“, který s pomocí zpráv z ambasády, svodek z tisku a diskusí s odborníky z výzkumných institucí má velmi dobrý přehled, o tom, co se v dané zemi děje. Navíc každá zpráva, jako je ta, kterou napadnul Topolánek, podléhá ještě odborné oponentuře.

Jinými slovy, neměli bychom tolik podléhat našemu poněkud provinčnímu přesvědčení, že to všude ve světě při posuzování vnějšího světa chodí podobně amatérsky jako u nás. Zejména informace, na jejichž základě vydávají svá stanoviska země, jako jsou Spojené státy nebo instituce, jako je Evropská komise či parlament, jsou obvykle velmi kvalitní.

Problematická  z českého pohledu je i již zmíněná praxe českých politiků kritiku nepřijmout nebo zlehčit a navíc přejít do protiútoku. Skutečnost, že například Spojené státy mohou mít své vlastní problémy s lidskými právy, ještě neznamená, že pohled jejich ministerstva zahraniční na jiné země musí být zkreslený. Navíc při posuzování situace v zemi, která je spojencem Spojených států, lze předpokládat, že případná kritika je myšlena konstruktivně.

Zdá se bohužel, že se současná Česká republika vrací ke způsobům chování, který o ní v první polovině 90.let minulého století vytvořil v očích západních zemí obraz rádoby premianta, který nikomu příliš nenaslouchá, ač by se mohl vyvarovat zbytečných chyb, kdyby se o mínění ostatních více staral. V době přistupování k Evropské unii byl tento občas dětinský vzdor vůči jakékoliv kritice potlačen ve prospěch plnění doporučení z Bruselu.

To, že jsme více naslouchali, a méně remcali, se naší zemi mnohonásobně vyplatilo. Velká část naší současné prosperity by se nekonala, kdyby země nepřijala pod taktovkou Unie standardy, jež zprůhlednily a zmodernizovaly naše instituce tak, že se země stala žádanou destinací pro zahraniční investory. Po přijetí do Unie jakoby našim politikům ale otrnulo.

Je to škoda, protože všechny z výše zmíněných problémů, na které nás upozorňují jiné státy a instituce, jsou závažné, a měli bychom se jimi vážně zabývat. Národní hrdost by to nijak nepoškodilo, a z České republiky by byla zase o trochu lepší a tolerantnější demokracie.

ČRo 6, 19.3.2008