Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Manifest inovativního státu

Manifest inovativního státu

 

Jiří Pehe, Jan Štern

 

 

program pro novodobý stát v éře globálního světa

 

INOVACE, SOUDRUŽNOST, IDENTITA  

 

                              

Globální verus lokální 

Hlavní hybnou silou světa se v období po pádu sovětského impéria nestaly Spojené státy, jak se většinou předpokládalo, ale zpočátku méně viditelná avšak postupně prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více nové technologie, zejména komunikační, než mocenská politika západních států. Ta samozřejmě přispěla k odbourání některých obchodních bariér a urychlila růst volného obchodu. Samotná globalizace ale byla mnohem komplexnější proces.

V prvé řadě umožnila neobyčejnou expanzi nadnárodních korporací a finančního kapitálu i do zemí, kam byl jejich přístup dříve omezený. Zároveň došlo ke globalizaci médií, přičemž nové komunikační technologie spustily proces, v němž se hlavním komunikačním médiem stával internet. Finanční trhy začaly postupně fungovat v pravém slova smyslu planetárně. 
Ale nejdůležitějším fenoménem tohoto období byl vznik složitě propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. Jednotlivé národní státy vystupují spíš jako servisní organizace plnící příkazy a potřeby tohoto sytému a fungující coby pojistný systém finančních reserv kdykoliv se tento sytém dostane do vážnější krize, jakou byla třeba finanční krize v roce 2008.


Objevil se zcela nový zásadní problém: ve světové i domácí politice i po pádu bipolárního světa zůstávaly hlavními aktéry národní státy, které byly sice schopné spolupracovat na základě mezinárodních smluv, obranných aliancí, popřípadě regionálních integračních uskupení, jako je Evropská unie, avšak nedokázaly držet krok s ekonomickou, finanční a technologickou globalizací. Politika zůstala lokální a stále více tudíž nestačila na řešení globálních výzev. 


Nůžky mezi lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím hospodářstvím se přitom od té doby jen dál rozevírají. Situace je o to horší pro malé a střední státy, jako je Česká republika, které už vůbec nedokáží politicky držet krok s globalizačním vývojem.

 
Navíc v první dekádě po pádu sovětského impéria (v níž podle Francise Fukuyamy měl začít konec historie v podobě globálního tažení liberální demokracie) začal nástup globalizace vystavovat dříve dlouho stabilní model liberální demokracie stále většímu tlaku. Rostoucí nadvláda globálního kapitálu nad lokálně fungující politikou přispívala ke korumpování politických stran a navíc ukazovala demokratické politiky v národních státech ve stále nepříznivějším světle: tedy jako aktéry, kteří nedokážou s pomocí národní politiky zvládat stále větší počet globálních výzev.


Právě v tomto období také padla dlouho obhajovaná teze, že demokracie a tržní hospodářství jsou vzájemně provázané: Čína a další země ukazovaly, že tržní hospodářství, i když deformované (a v mezinárodní soutěži neférově podporované) zásahy státu, lze provozovat bez demokracie. Globální korporace si uvědomily, že spolupracovat mohou v podobě masivních investic často lépe se zeměmi, které vyznávají jisté typy autoritářství než s pomalými a těžkopádnými demokraciemi.


Významným projevem a výsledkem procesu globalizace se stal rozpad tradičních států v arabském světě a s ním související ozbrojené konflikty vedoucí ke stěhování národů a mezinárodnímu terorismu. Nastartoval se proces, v němž západní státy po každém novém teroristickém útoku přijímají nová bezpečnostní „opatření“, a lidé se sami vzdávají některých svobod.

 
Ještě horší je, že byl nastartován proces, v němž stále větší množství politických populistů obchoduje se strachem. Slibují ještě větší ochranu výměnou za skutečně radikální opatření: zavírání hranic, rozbití nadnárodní spolupráce, zastavení migrace, atd. Hudbou demokracie se stal strach.


Ohrožení liberální demokracie

Obchod se strachem, který se spustil po 11. září 2001 a od té doby jen graduje, má oběti nejen v podobě rostoucí moci bezpečnostních aparátů na úkor různých forem svobodnějšího stylu života. Pokud by zůstalo u takových omezení, dala by se ospravedlnit s tím, že ochrana před terorismem nemůže být úplně zadarmo.


Problémem je, že v kombinaci s rostoucím počtem dalších globálních výzev a hrozeb začal strach, který do západní civilizace zasel šokující útok na Světové obchodní centrum a Pentagon, bujet v podobě rakoviny politického populismu a extrémismu. Relativizovány tak jsou postupně některé tradiční pilíře liberální demokracie a hodnoty, které byly páteří poválečné stability.


Stále větší množství politiků reaguje na poptávku po vládě silné ruky, kterou ovšem sami svým alarmismem a populismem pomáhají generovat. Za posledních 15 let tak v západních demokraciích notně ubylo uměřenosti a civilizovanosti. Strach z globálních výzev – masové migrace, terorismu, odlivu pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích, tlaku finančního kapitálu na národní státy – probouzí zpět k životu běsy, které, zdálo se, Západ navždy pohřbil po 2. světové válce.


Politici pohrávající si s těmito běsy mluví dnes jazykem nepředstavitelným ještě před deseti lety. Útočí na menšiny, jinakost, nadnárodní spolupráci. Chtějí se opevňovat za hranicemi a stavět zdi. A hledají nepřátele i doma. Ti, kdo nesouhlasí s politikou nenávisti a rozdělování, jsou ve jménu „lidu“ či „národa“ atakováni jako nepřátelé. 

Napětí dál roste i proto, že se džin globálně fungující ekonomiky a technologií už nedá vtěsnat zpět do láhve, z níž byl vypuštěn. Nacházíme se ve víru skutečné revoluce, která mění od základu způsob, jakým funguje svět.

Není přitom náhoda, že po každé nové politické kalamitě, jakou bylo naposledy britské referendum o brexitu, se ukáže, že nejvíc vystrašená je „šťastná“ poválečná generace dnes starších lidí, která strávila většinu života v relativním blahobytu a politicky i bezpečnostně srozumitelném světě. Týká se to přitom jak lidí na Západě, tak lidí, kteří žili v komunistických režimech.

Srozumitelnost světa jako by začala v posledních deseti letech rapidně mizet. Zatímco mladší, vzdělanější lidé se naučili v tomto prudce se měnícím světě, kde skutečnost stále více splývá s virtuální realitou, do jisté míry žít, mnoho starších a méně vzdělaných lidí ztrácí půdu pod nohama. Není náhodou, že politici, jako je Donald Trump nebo Marine Le Penová, spoléhají především na voliče, kteří vidí samy sebe jako „poražené“ v procesu globalizace. 

 
Nové třídní rozdělení světa

Svět se rozdělil na ty, kteří se dokážou dobře pohybovat v novém globalizovaném prostředí, kdo jsou s ním plně kompatibilní a pro něž je pozitivní životní výzvou. A na ty, kteří v novém globálním uspořádání jenom ztrácejí, nedokáží se v něm orientovat a prosadit. Mezi tyto dvě skupiny lidí vnesl globální systém jen velmi těžko překonatelnou bariéru.

 
První skupina lidí vítá globální změny, protože přinášejí naději na řešení globálních ekologických problémů. Jenom v rámci globální politiky je možné řešit takové problémy jako je globální oteplování, omezenost přírodních zdrojů nebo ochranu krajiny a biosu. Jenom v globálním měřítku lze uskutečnit rozvoj nových technologických výzev, které jsou nejen základem ekonomického pokroku i pokroku ve zlepšování kvality života, ale zcela překopávají tradiční výrobní a ekonomické postupy i životní styl. 


Druhá skupina se všech těchto globálních změn převážně děsí. Strká hlavu do písku před nutností globálních změn a žádá návrat pod střechu tradičních národních států, které vidí jako poslední možnost ochrany před globální nejistotou. Zatímco první skupina vítá změny, které vycházejí vstříc požadavkům globalizujícího se světa, jako je multikulturalismus, genderová politika, ochrana menšin a boj za jejich práva, druhá skupina staví proti těmto změnám bariéry. Připadá jí, že podrývají přirozenou základnu jejich světa, že narušují kořeny, z nichž vyrostli. 


V období po pádu komunismu první skupina dominovala společenskému a politickému dění a prosadila celou většinu ze své politické agendy. Dnes čelíme vzrůstající frustraci lidí druhé skupiny, kteří se začínají bouřit proti pořádkům, které jim „vnutila“ první skupina. Velký nárůst populistických politických hnutí a stran (reprezentovaných jmény a pojmy jako Trump, Brexit, Le Penová, Alternativa pro Německo), které úspěšně dobývají tradiční bašty západní demokracie, je projevem této revolty. Populismus a nacionalismus je politickým vyústěním a formulací protestů druhé skupiny. 


Role národního státu v turbulentní době nástupu globalizace


Nabízí se otázka, do jaké míry je národní stát schopen čelit nekontrolovatelným poryvům globálního světa, z nichž má jeho běžný občan tak velký strach. A jakými prostředky a nástroji bude problémům, které globální svět přináší, čelit? Jak může čelit novému třídnímu rozdělení světa? Na rozbouřeném oceánu globálního světa se bezmocně houpou nejenom jednotliví občané, ale i celé státy.


Je evidentní, že klasické postupy levicové nebo pravicové politiky na globální výzvy nestačí. Pravice liberalizací a uvolňováním pravidel regulujících ekonomiku vydává zcela všanc svojí zemi nadnárodním společnostem, které její půdu, suroviny, přírodu, krajinu, ale i obyvatelstvo a jeho pospolitost v zájmu svého podnikání vyždímají a zpustoší. Levice na globalizaci reaguje jedinou metodou, kterou zná, a sice posilováním sociálních benefitů, čímž ale země postupně chudne, slábne a ztrácí konkurenceschopnost. 


A nestačí ani radikální přístupy k samotné globalizaci, zejména ty, které ji z národních pozic odmítají anebo ji chtějí ignorovat. Tito „lokalisté“ chtějí vsadit na národní stát jako na poslední útočiště před nekontrolovatelnými poryvy globálního světa. Chtějí, aby je národní stát izoloval od globálního dění, aby využil svoje prostředky k odclonění svých obyvatel od vnějšího světa. To je iracionální představa, která naprosto nechápe, jak malými prostředky ve srovnání s globálními pohyby národní stát dnes disponuje.

 
Možná, že velké státy jako USA, Čína nebo Rusko jsou s to na nějakou dobu formou dotací a celních zábran chránit svoje teritorium před náporem globální ekonomiky. Ovšem jen za cenu následného katastrofálního ekonomického propadu.

 
Pro malý a střední stát je taková politika dnes holým šílenstvím. Malé a střední státy mají jen dvě cesty, jak se s globalizací vyrovnat. Jednou možností je dělat to, co dosud levicové i pravicové strany dělají. Tedy v podstatě nedělat nic a nechat své občany, aby se s globálními procesy vyrovnali individuálně sami a snažit se jim v tom pomoci podporou vzdělání tak, aby byli co možná nejlépe připraveni na konkurenční boj o pracovní místa. To ovšem podstatu věci, a sice jak uspět jako stát, neřeší.

 
Druhou možností je, aby se stát postavil globálním výzvám s novou efektivní vizí a pokusil se o zajištění vlastního důstojného postavení v globálním systému. K tomu je zapotřebí soustředit se zejména na vytvoření soudržnosti v rámci státu, inovace a odpovědnost za transparentní fungování státu.

 
Globální přísliby i hrozby


Globalizující se svět není jen hrozbou, ale zároveň příslibem a šancí. Největší chybou by bylo zredukovat problém globalizujícího se světa jen na rizika a hrozby, které přináší.

 
Globální svět není dílo nějakých démonů, ale je to stejné lidské dílo, jako je národní stát, firma nebo korporace. Podstatou globalizujícího se světa je geometrickou řadou zesilující technologický pokrok proměňující ekonomiku ve sféru, v níž technika převažuje nad holou výrobou zisku. Tento proces technizace ekonomiky dramatickým způsobem mění celkový kontext výroby, ekonomiky a obchodu na globální úrovni. I finanční trhy, které jsou často vykreslovány jako dominantní síla globálního systému, přitom jen stěží drží krok s vnitřním vývojem globální ekonomiky založené více na technickém pokroku než na výrobě zisku.


O globálním ekonomickém systému se dnes často hovoří jako o jakési formě anarchie, ale to se týká spíš jen fungování méně regulovaných oblastí finančních trhů. Ve skutečnosti je globální ekonomický systém jako celek často daleko víc než národní státy založen na organizované racionalitě, více spoléhá na plánování než na neviditelnou ruku trhu. Je dokonce možné tvrdit, že v dnešní době je spíš stabilizujícím prvkem působícím proti nacionálním a populistickým vášním vznikajícím ve vyprázdněném politickém prostoru.

 
Pomineme-li finanční krizi v roce 2008, která má svoje příčiny dané v nekontrolovatelném pohybu spekulativního kapitálu, pak globální ekonomika už zdaleka neprochází tradičními obdobími růstu a poklesu, jak jsme tomu byli zvyklí u klasického kapitalismu. V jistém ohledu jsou státy zbaveny tíživé starosti z velkých hospodářských krizí, které postihovaly kapitalistickou ekonomiku. Je to zčásti díky protikrizové ekonomické politice jednotlivých států, ale také stále více ekonomické stabilitě globální ekonomiky jako takové.


To, co dnes propojuje globalizující se svět, je technika. Na rozdíl od klasického kapitalismu, kde honba za tiskem byla rozhodujícím motorem globálních změn. Dnes tímto motorem je technologický rozvoj na bázi vědy a techniky.

 
Jinými slovy: hlavním způsobem komunikace s globálním světem je technověda. Globální svět ovládaný „planetární technikou“ je lhostejný k osudu jednotlivých států, ale nikoli dopředu nepřátelský. S kýmkoliv, kdo je technicky progresivní, se ihned spojí a dá mu šanci. Globální ekonomika to není svět peněz, svět kapitálu, to je svět techniky, znalostí a inovací. Ten stát, který toto pochopí a najde cestu, jak svojí domácí ekonomiky, své podnikatele i zaměstnance v tomto zásadně podpořit, nebude mít v globálním světě problém. 


Inovace – země je svým ekonomickým pánem


Podstatou a primární příčinou ekonomického růstu je technologický a vědecký pokrok. Pokud chce stát, který nedisponuje mimořádným přírodním bohatstvím nebo jinou výjimečnou vymožeností, hrát důstojnou roli v dnešním světě, pak musí uspět na poli techniky a technologického rozvoje. Jedině tak se stane důstojným spoluhráčem v globální ekonomice. Průměrnost na tomto poli nebo dokonce technické zaostávání je cestou na ekonomickou a potažmo i politickou periferii. Dnes tedy rozhoduje nejvíc to, jak je schopen zajistit technologický pokrok v rámci své ekonomiky nebo se na něm významně podílet. Jenže to je právě to, co státy příliš neovlivňují. 


Zejména malé a střední státy jsou zcela vydány politice velkých korporací, které jsou nositeli hlavních trendů technologického vývoje a tím i ekonomického úspěchu. Tradiční politické koncepty pracují s konceptem státních investic do vzdělání, vědy a výzkumu jako dostačujících opatření, které mají zajistit ekonomický vývoj. Jenže málokdo už zkoumá konkrétní dopad na podnikání domácích firem. Zejména věda a výzkum žijí ve svém vlastním světě grantů, publikování a konferencí, aniž by z jejich činnosti jakkoliv profitovaly domácí firmy. Pokud učiní nějaký opravdu významný objev, tak ten se stane kořistí nadnárodní velké korporace, která na něm vybuduje velký byznys, aniž by to mělo nějaký příznivý dopad pro zemi, v níž objev vznikl a která zaplatila jeho vývoj. 


Stejné je to i s podporou vzdělání, která je tradiční mantrou většiny politických směrů a stran. Vzdělání samo o sobě posiluje konkurenceschopnost jednotlivého občana a nepřímo i zvyšuje atraktivnost dané země. Kvalifikovaná pracovní síla přitahuje kapitál a investice, který ovšem kvalitní pracovní sílu spotřebuje stejně jako potřebné suroviny, aniž by z toho země, která vzdělání zaplatila, něco měla.


Stát musí výrazně a koncepčně poskytovat podporu podnikání v technologicky progresivních a trendových odvětvích. Musí maximálně podporovat vznik a rozvoj nových firem (start-up) investujících do nových a převratných technologií. Musí obecně více podporovat technickou inovaci podniků v rámci národní ekonomiky. Jenom tak se podaří zvýšit v rámci národní ekonomiky podíl podniků, které mají potenciál stát se významnými nebo i globálními hráči. Nestačí jen spoléhat na soukromou iniciativu „venture“ kapitálu, stát je díky svému vědeckovýzkumnému zázemí schopen daleko lépe poznat, kam směřuje technologický pokrok a kde je největší potenciál k technologické revoluci. Bez této podpory je ekonomika malých států vydána náhodnému vývoji a investiční politice velkých korporací.


Paradoxně jedním z největších podporovatelů podnikání v technologicky trendových odvětvích jsou Spojené státy - kolébka kapitalismu volné konkurence, které na tom budují trvalou pozici nejúspěšnější a největší ekonomiky. Například pět hlavních technických vymožeností, na nichž byl vybudován iPhone, produkt, který učinil z firmy Apple jednu z největších firem na světě, dodal firmě stát, respektive ministerstvo obrany v rámci různých vývojových programů. Jsou i další státy, které dramatickým způsobem podporují rozvoj podnikání v technologicky perspektivních oborech, jako je Izrael, Singapur nebo Spojené arabské emiráty. 


Pokud si stát nepřeje, aby se jeho země stala montovnou nebo servisem jednoduchých služeb pro velké nadnárodní firmy, které mohou kdykoliv přesunout svoje provozovny do oblastí s lacinější pracovní silou, pak musí aktivně a koncepčně podporovat podnikání firem v technicky progresivních a perspektivních oborech. Jen tak zajistí, aby i v rámci jeho ekonomiky vznikly firmy, které drží otěže technického pokroku a které z toho titulu jsou svými pány. Jen tak zajistí vyšší zisky firem ve své zemi díky jejich vysoké konkurenceschopnosti, lepší pracovní a profesní příležitosti v kvalifikovanějších činnostech pro svoje lidi.

 
Soudržnost – na každém člověku záleží, země je semknutá


Důležitým faktorem pro úspěšné přežití státu v globálním světě je, nakolik a na základě jakých hodnot je obyvatelstvo stmelené, nebo naopak rozdělené. Politika státu by se měla silně a prakticky zaměřovat na rozbíjení sociálních a etnických ghett, na rozvolňování hranic položených mezi jednotlivými sociálními vrstvami a na posilování sociální mobility. Kromě obecné tendence k rozdělení společnosti z titulu globalizace existuje celá řada dalších druhů třenic a sociálního vyloučení. 


Nejvážnějším problémem sociálního vyloučení je dlouhodobá nezaměstnanost části obyvatelstva vedoucí k formování vyloučených vrstev obyvatelstva. Člověk bez práce ztrácí schopnost se uživit a stává se tak břemenem společnosti, ale zejména ztrácí svojí důstojnost.

 
S tímto zlem je nutné bojovat politikou zaměstnanosti založenou na maximální mobilizaci úřadů práce, které musí být zásadně motivované na vracení nezaměstnaných zpět do pracovního procesu. Nejvážnější případy nezaměstnanosti pak je nutné řešit přímou podporou soukromých podniků zaměstnávajících dlouhodobě nezaměstnané, anebo i založením státních podniků prioritně zaměstnávajících vyloučené skupiny obyvatelstva.
Globální ekonomika, do níž vstoupily nové velmi silné ekonomiky nezatížené břemenem sociálního státu - Čína, Indie, Brazílie – útočí pod praporem neoliberální ideologie na sociální stát s cílem co nejvíce zlevnit pracovní sílu a zesílit tak konkurenceschopnost ekonomiky. Tím podemílá institucionální podstatu sociální soudružnosti, na níž je založen liberálně demokratický kapitalismus. 


Sociální soudružnost je přitom založena na obecně sdíleném přesvědčení, že majetková i mocenská nerovnost je ve výsledku výhodná pro všechny. Neboli jak říká John Rawls: „Nerovnosti bohatství a pravomocí, jsou spravedlivé pouze tehdy, jestliže vyúsťují v kompenzující blaho pro kohokoliv, zvláště pak pro nejméně zvýhodněné členy společnosti.“ 


Výsledkem neoliberální politiky, včetně jejího útoku na sociální stát, je, že se rozevírají nůžky mezi bohatými a zbytkem společnosti. Životní úroveň bohatých se stává nesouměřitelnou s ostatními vrstvami společnosti. Nejde už o pouhou nerovnost, ale o nesouměřitelnost, a to ve všech ohledech. To je trend neslučitelný s principy, na nichž stojí liberální demokracie.


Neméně závažným problémem je malá prostupnost společenských vrstev a hierarchických struktur. Velká část obyvatelstva si jen velmi těžko razí cestu vzhůru. Rovnost šancí je často jen prázdnou floskulí. Tady je na státu, aby maximálně podporoval rozvoj konkurenceschopnosti všech občanů, zejména pak těch, kteří jsou svým sociálním zařazením hendikepovaní. 


Identita – najít své místo


K řádu světa patří, že věci a lidé nacházejí své místo ve světě. Stejně tak i státy musí hledat svoje místo v globalizujícím se světě, nalézat svojí identitu. Každá země je jedinečná a tuto svojí jedinečnost nesmí v universálním světě utopit. Globální svět má tendenci unifikovat prostor, protože se mu tak lépe funguje. Na první pohled se to jeví jako snadné řešení. Tomu nelze v žádném případě ustoupit, to je falešné zapojení do světa, které se vždy nakonec vymstí. 


Takovým falešným zapojením se do svět je výprodej národní podstaty kvůli ekonomickému růstu a potažmo růstu životní úrovně za jakoukoliv cenu. Nikdo jiný než stát neochrání krajinu, přírodní zdroje, tradiční pospolitost a kulturu před vpádem globálního světa. Jestliže někde dojde k destrukci národní podstaty, pak viníkem je především místní stát a nikoliv globální síly. Často se démonizují globální síly a procesy, jako kdyby bylo jejich cílem ničit to, co je lokálně jedinečné a nenahraditelné. Je to jenom alibismus těch politiků a činitelů, kteří toto připustili. Ke globálnímu světu patří i zvýšená povinnost národního státu chránit podstatu své země, její tradici a kulturu.

Závěr

Každá země by měla vstoupit na arény globalizovaného světa s novou energií a s programem odpovídajícím na nové výzvy. Měla by formou podpory inovací posilovat svojí výkonnost, aby nejen obstála v globální ekonomické soutěži, ale aby zajistila svým občanům kvalifikovanou práci a důstojnou existenci. Jen tak se nedostane do nedůstojného vleku všemocných nadnárodních korporací. Měla by se stmelovat nikoli rozdělovat a cíleně budovat spravedlivou společnost. Rozdělená a rozhádaná společnost se v globálním světě stane bezmocnou hračkou v rukou globálních hráčů. A měla by nalézt svoje místo ve světě a toto místo kvalifikovaně a zodpovědně chránit před náporem globálních sil. Jenom silné a stmelené státy, které dobře znají své místo ve světě, obstojí v narůstající globální konkurenci.


I nadnárodní politická integrace, která může být účinnou odpovědí na ekonomickou globalizaci (protože jen globalizovaná politika bude schopná zajistit potřebnou míru globální regulace a globálních standardů), může být úspěšná pouze za předpokladu, že bude vycházet z jedinečného vkladu každého státního útvaru. Tedy že bude kombinací jedinečných přínosů různých zemí, nikoliv byrokratickou snahou o uniformitu. Jinými slovy, snahy každého moderního státu najít své unikátní místo v globálním světě, by neměly být vnímány jako snahy vyčlenit se z procesu politické globalizace, jako cesta zpět k nacionalismu, ale jako snahy o vytvoření smysluplného systému globální dělby práce.

Deník Referendum, November 2016